Kdysi byli bojovníky

Brutálna sonda do jednej maorskej rodiny, ktorá by mohla dosť dobre poslúžiť, ako vzorka nejednej aj v Európe. Mužská krutosť, alkoholizmus a bezcitnosť bez prikrášlenia so všetkou surovosťou, akú je len filmový objektív schopný zachytiť. Bezmoc ženy, ktorá sa pokúša ochrániť svoje deti až jedno z nich stratí úplne, než bude konečne schopná odsunúť stranou svoju hrdosť a opustiť surovca v ktorého kedysi verila a milovala ho a z ktorého alkohol urobil ďalšiu agresívnu trosku z mnohých. Takto žiaľ vyzerá každodenná realita v niektorých rodinách na celom svete. (26.12.2014)

Už je to dlouho, co by mě nějaký film takovýmhle způsobem dostal, složil, převálcoval, zanechal mě po zhlédnutí třesoucího se a neschopného ve 3h v noci usnout; tak moc neutěšený a nelítostný film pro mě naposledy bylo snad Requiem for a Dream. Celou dobu jsem se cítil jako skrčený někde v koutě, přímo před sebou pozorující postavy, prožíval s nimi každou další ránu od toho rváče (jelikož jsem na film koukal bez jakýchkoliv titulků pouze v "maorské" angličtině, nějak se mi nepovedlo pochytit jejich jména). Velmi intenzivní deprese a krutost s lehce mihotavým světélkem naděje na konci tmavého tunelu. A velmi nepříjemná pachuť, že takovýhle příběhů se mohly odehrát stovky, tisíce, milióny po celém světě. (03.08.2004)

Tak toto je kvalitná tortúra len pre vysoko pokročilých. Neodporúčam citlivejším povahám. Peckinpah je oproti tomuto filmu slabo vyluhovaný čaj. Zároveň však netreba pri pozeraní zabudnúť, že umenie je fikcia a nie realita, a že krutosť vo filmovom svete je hlavne dôsledok určitej umeleckej licencie. Filmy ako Once were warriors majú skutočné ten málo vídaný katarzný účinnok a pomáhajú nám lepšie pochopiť metafyzické otázky a zmieriť sa s najkrutejšími udalosťami v živote. Je to umenie v takom starosvetskom náboženskom slova význame. (08.05.2014)

Občas je až z podivem co si někteří tvůrci dovolili ve svých rodných zemích, když začínali svou režijní kariéru. Stačí si vzpomenout co vyváděl Peter Jackson ale on očividně nebyl jediný novozélanďan, který se nebál přitvrdit. Lee Tamahori, který se v Americe prosadil snímky "Na ostří nože", "Dnes neumírej" nebo "xXx 2" si jako svůj prvotní počin vybral snímek o životě lidí, které byste nechtěli mít jako sousedy nebo je jen potkávat na ulici. Natočil brutální a atmosfericky vyloženě hnusný snímek, ve kterém exceluje Temuerra Morrison (vybavuji si ho jako sympatického kapitána z Nebezpečné rychlosti 2) jako násoska a brutální násilník, který dokázal vytvořit postavu, kterou bych opravdu nechtěl potkat. Je to ten typ snímku, který nemá pevný příběh, ale divák prostě sleduje život několika lidí (rodina a několik známých) v nepříliš příznivých podmínkách na pokraji chudoby, jejíž beznaděj navíc podporuje násilnický otec v Morrisonově podání. Nejedná se o hezký, ale rozhodně zajímavý film, který diváka utvrdí v tom, že na tom určitě není zas tak špatně. Neznámý, ale opravdu povedený film, který rozhodně stojí za vidění. (12.07.2011)

Krutá realita. Bez příkras, filmových obchvatů, amerického patosu a dělání hrdinů z lidí, kteří jimi prostě nejsou. Po duševní rovině neuvěřitelně silný a objemný snímek, který uvrhne do deprese nikoli falešným nátlakem a zobrazováním fyzického utrpení, nýbrž prostě tím, že všechno, co se v něm stane, každou slzu, ránu, výkřik i zvrat, mu jednoduše uvěříme. Primitivní příběh a nápadná roztahanost některých scén mi sice brání dostatečně ocenit OWW z hlediska filmového umění, avšak o něj tady zase tolik nešlo. Tohle je především o dech beroucích hereckých výkonech, o lidském svědomí a o chudinské čtvrti Nového Zélandu, kde by asi každý vyrůstat nechtěl. Klobouk dolů. 85% (30.09.2013)