Kdysi byli bojovníky

Ty asociace na cikány se přímo nabízí, ale přeci jenom zatímco Maorové byli relativně donedávna vytlačováni na okraj společnosti, naše cikány se kdekdo snažil všelijak integrovat a podporovat. Oba přístupy skončily stejným nezdarem, jen s Maory se na jihu polokoule nikdo tolik nepárá. Tamahori tak podal nám ne neznamý obraz života etnické menšiny na městské periferii, kde v početných rodinách vládne násilí a alkohol, tedy obraz brutální a zalézající hluboko pod kůži. Pohřební haka mi zježila zátylek. Škoda teatrálního konce, ale v celkovém kontextu je to jen chybějící tečka na celkově vbezchybném diktátu. 95% (17.03.2013)

Film jsem viděla před lety a velmi silně na mě zapůsobil. Teď jsem si to zopakovala a zážitek stále stejný – krásný, ale drsný film. Náhled do života Maorů, pro nás trochu exotický. Natočeno velmi realisticky, skoro jsem se vžila do pocitů manželky, mlácené opilcem-manželem, která ho i přesto miluje. Dopadnout to dobře ani nemohlo, jak už to v životě chodí. Myslím, že podobné příběhy se odehrávají nejen na Novém Zélandu. (21.03.2010)

Silně brutální, hnulo mi to žaludkem asi jako film od Larse von Tiera. Zvláštní emocionální vlny v tvrdších a drsnějších scénách prostoupených celým filmem. Maorská problematika je Novo Zélandskou paralelou na nepřizpůsobivé občany. Velice drsné, nicméně skuteční bojovníci vítězí duchem, k čemuž se film po krutých scénách postupně dopracuje. (22.07.2011)

Jediným dojmom z toho filmu je poznanie, aké sú si tie "neprispôsobivé menšiny" podobné. Je úplne jedno, či sú to Maorovia, Aborigéni, Indiáni alebo tí premenovaní na Rómov. Všetci mali prijateľnú minulosť, v ktorej fungovali pravidlá, hierarchie a tabu. Dnes sú na okraji majoritnej spoločnosti, ktorá si s nimi nevie rady, pretože demokratické pravidlá na nich neplatia a iné sú pre zjemnenú väčšinu neprijateľné. Nakrúcajú sa o nich filmy, pretože je v tom exotika, násilie, drogy, skrátka to, čo väčšina chce vidieť, kvôli tej príchuti zakázaného. Ja necítim najmenšiu potrebu oboznamovať sa so životom "neprispôsobivých", ktorí sa úspešne prispôsobili využijúc slabiny života väčšiny. (18.11.2021)

Hádka někdy pomůže. Pročistí vzduch. Ti dva si mnohé vyříkají. Emoce se snažíme nějak uchopit, vysvětlit, zařadit. Jenže někdy je to přesně naopak a za vznětlivost jednoho z partnerů ten druhý (i celá rodina) platí vysokou cenu. Matka pěti dětí by mohla vyprávět. Maorská rodina žije odtržená od svých kulturních kořenů. Modelový příklad silné otcovské postavy, která má za to, že je pánem tvorstva. Sobec, vládce, násilník, pijan. A bez práce. Zatímco ona se snaží (ač opakovaně s chybami) o štěstí svých ratolestí, on jen slibuje a baví sebe i své (stejně zoufalé) přátele. A když se mu něco nezdá, uchýlí se k násilí. Žádná facka nebo zvýšený hlas, snímek přináší scény až zvířecí brutality. Výbuch vzteku poté, co matka odmítne otcova kamaráda (Cliff Curtis se solidně chytil v Hollywoodu) s uděláním smažených vajec, je šokující. Má to zvláštní atmosféru, je to silné hned z několika úhlů pohledu. Herci, kolikrát debutanti, se v náročných partech pohybují jako ostřílení mazáci. A trocha přehnaného herectví i drsných póz mi tady nevadila. Otec není vyloženě hajzl, ale spíš „oběť“ systému. Evidentně se někdy v minulosti snažil, ale (nejen vlastní vinou) zklamal. Jeho postava je spíš tragickou, než zápornou. Ve společných scénách s manželkou (i těch radostných) by se energie, napětí a živočišnost daly krájet. Za touhle syrovou látkou stojí překvapivě novozélandský režisér Lee Tamahori, kterého doma (i na festivalech) uctívali, a tak udělal osudovou chybu a skočil po lákavých hollywoodských nabídkách. Vznikl třeba poctivý survival Na ostří nože, ale také jedno z průměrných 007 dobrodružství nebo podprůměrná akce v xXx: Nová dimenze. Jeho horké hlavy léta nabídly páně 1994 mnohem mnohem víc. (07.05.2020)