Venuše v kožichu

Je to až neskutečné, co dokázal Polanski natočit ve svých 80. letech. Vybral si jako hlavního představitele svou o 30 let mladší kopi, do ženské role obsadil neskutečný přírodní úkaz (v tom nejlepším slova smyslu) a pak si celých 90 minut pohrává s divákem, který nikdy neví, která replika ze z fiktivního scénáře a která je dílem okamžiku. To neustálé napětí vydrží až do konce. Hříčka o vášních až na pomezí slušnosti. :o) Líbila se mi už jeho prvotina a svou úžasnou energii si uchoval až do svých nejmužnějších let.                                                                                                                                        Challenge Tour říjen 2015: 30 dní se světovou kinematografií (28.10.2015)

Vejděte, a vdívejte se, vede vás rámování snímku, veni, vidi.... vejdete, vdíváte se - a zažijete sevřenou, s nadhledem rytmizovanou, hutnou a strhující několikanásobnou katarzi: na postavě divadelního režiséra, kterého co pět vteřin majzne pomyslnou holí logického i existenciálního obratu v hovoru i v dění jeno sexy sensei, který na sebe vzal podobu náhle se zjevivší herečky na konkurzu, a pádně ho krok za krokem vyléčí z egoistických bolístek a naivních představ o jeho režírování i o jeho životě. *** Nebude vám stačit vidět to jednou, abyste si užili ten překvapivý spád a zároveň stihli vychutnat i tu moudrost, fascinativnost, ladnost, šarm a krásu, vnadnou proradnost i bezelstnou oddanost, jak divadla, tak filmu, jak herectví, tak režírování, v tom mistrně do dechberoucích obrátek vyšroubovaného dialogu dvou. Kéž by to ještě pokračovalo. (05.02.2015)

Nic člověka neuklidní víc než poklidná soulož. Herce / dramatika / režiséra / adaptátora Sacher-Masochovy Venuše v kožichu autora zastihne po neuspokojivém konkurzu na představitelku hlavní role před odchodem z divadla zvláštní existence... Polanski ve Venuši spojil dvě vášně - motiv mocenské dynamiky v erotických vztazích a slabost pro adaptaci kvalitních dramat. Tam, kde Hořký měsíc, na který odkazuje neuvěřitelně dobře mumifikovaná Emmanuelle  Seigner nejen závěrečným tanečkem, bylo filmovější, jízlivě komediálnější a těžilo ze skvělé předlohy Pascala Brucknera, je Venuše intelektuálnější, artistnější a nabízí hutnější pohled na věc, která tak může v naprosto čisté formě zaujmout i člověka, kterého mocenské hrátky ve vztazích vůbec nezajímají :-) Též naplnění předpokladu blížícího se jistotě, že Mathieu Amalric MUSÍ v jisté fázi své kariéry ALESPOŇ JEDNOU hrát Romana Polanskiho. (21.07.2023)

Tak i na Venuše se dostalo - ovšem až v závěru pod titulky. Režiséři po sedmdesátce (pokud vydrží) se stávají (jako většina seniorů) už ne tolik workoholici, ale spíš alkoholdující nebo gynoholdující, zkrátka tihnou k perverzi. Pokud to má hlavu a patu a nějakou formu, má to trochu ducha a nadhled, není to Menzel nebo Jakubisko, pak se to dá přijmout nebo i chválit. Polanského "přepis" divadelní hry však zůstal divadlem pro dva herce, tj. nestal se filmem. S novelkou rytíře Masocha "Venuše v kožiše" (to je hezky česky) má tato exhibice jen několik styčných bodů, ale v nich je Polanski slabší než Leopold von Sacher-Masoch, u něhož lze mezi řádky číst i jiný příběh - příběh o ženách jako takových. Body, ve kterých se autoři nestřetli: "V poměru muže a ženy nezná příroda trvalost". "Srdce ženy touží muže spoutat, ačkoli samo se mění." "Je pozoruhodné, jak každý poměr mění svou tvářnost, když se objeví nová osoba." atd. atd. Z této stránky by to asi viděl český surrealista a bonviván Bohuslav Brouk. Ale zkrátka: "Shiny, shiny, shiny boots of leather", jak zpívá Lou Reed. (06.08.2014)

Dva dobří herci na divadelních prknech.. Roman Polanski si rád pohrává i hraje (to všichni víme, že..) a v tomto snímku je to znát na 100%, vsadil na živočišnost své manželky (ostatně jako obvykle) a herecký um Amalrica.. Příběh režiséra a herečky, prolínání rolí a světů, záměny postav a dialogy - to vše je působivé a k zamyšlení.. Drobné a nepodstatné připomínky si nechám od cesty.. (29.03.2022)