Le Mans '66

Můj postoj k motorizovaným prostředkům individuální přepravy je veskrze praktický. Je to skvělá věc, aby se člověk vyhnul přepravě masové, tedy nemusel k pásu, na nákupy a výlety jezdit frustrující sockou, narvanou smradlavými a chrchlajícími bližními, ventilujícími si tam nahlas své mindráky, permanentní nasranost z životních mizérií, větry či akutní alkoholismus, potichu pak masturbační parafilie nebo kleptomanii. A přesně tady to končí. Jediné požadavky, které na vehikl mám, jsou, aby mě rychlostí nepřekračující 29,9 kilometrů v hodině nad povolený limit (mám svůj řidičák vcelku rád a do socky už zpět fuckt nikdy nechci) přepravilo z bodu A do bodu B, nechcíplo při tom, nefučelo na mě, nebolela mě po jízdě ani prdel, ani v zádech a aby tomu moc neškvrčely repráky při Born to raise hell od Motorů, ohuleném na maximum. Zásadně tedy pohrdám moderním pojetím automobilu jakožto prostředku pro prodlužování čuráků, vždyť stejného efektu, a daleko laciněji, lze bez problému dosáhnou koupí zaručeného emailového receptu „8 inches in 5 days“, za pouhých 50 dolarů odborně doporučujícím denně se za něj dvě hodiny tahat, pro demonstraci snobské pičidity podle vzoru - čím víc cigošovi projde elpíček, tím má na krku tlustší zlatý řetěz, nebo jako eliminátoru vrozených malformací, laloků a ovarových krků – je vědecky dokázáno, že některé mechanické hračky výrazně přispívají k sexuální vzrušivosti některých žen a jejich ochotě k následnému styku bez ohledu na vizáž milovníka, přičemž statisticky nejoslnivějších úspěchů údajně nedosahuje čtyřrychlostní big black dominátor (necelé 2000 Kč), nýbrž sedmirychlostní Bugatti Veyron 8.0, W16 (necelé půl miliardy). A pokud jen rádi jezdíte fuckt rychle, úplně stačí, a opět zcela zdarma, nasednout na současnou hlavní figurantku a v intimní chvíli jí pošeptat do ucha, že má skoro stejně dobré kozy jako vaše sekretářka. 3G akcelerační odstředivost zaručena, z nuly na stovce jste za sekundu, a navíc vám žádný urputně pomáhající a chránící orgán neprocvikne i očkovací průkaz. Vším tím grafomanským blábolením jsem chtěl v podstatě říct to, že tento film odsejpá, i když nejste zrovna frotér italských pastelových plecháren nebo úchylný kompulzivní leštil umaštěných nástrčkových klíčů. Pokud se totiž sem tam podaří dát dohromady kulantního režiséra, gramotného scénáristu, solidního dramaturga, opravdu skvěle předstírající kašpary (kupodivu tentokrát ani jindy ochrnutého Démona nevyjímaje) a trochu peněž od Toyoty, může z toho být kýčovitě chytlavá hn, hnn, hnnnnn telenovelka, zobrazující rádoby významný pseudookamžik historie výrobce hnusných aut a vynálezce nejodpornějších forem ždímání lidských zdrojů a nejkrystaličtějšícho zmrdství korporátního kapitalismu v dějinách. Telenovelka, kterou si asi Ford za rámeček zrovna nedá, protože paradoxně pravdivě ukazuje Jindřicha Druhého jako slizkého pokryteckého kokota a jeho top nenažera v naprosto reálných barvách etalonu bezskrupulózní podlé kundy. Prostě jedny z těch mála pohyblivých obrázků, jejichž dvou a půl hodinová stopáž uteče snad rychleji než olej z prasklého gufera u Mondea a u kterých s přiblblým úsměvem rádi přehlédnete všechny ty lacině prvoplánové panenky s porcelánovými hlavami, troubící jeleny i zubokazné a rektobolné načančávání fucktů. A po skončení máte neodolatelnou chuť nasoukat se s nejlepším kámošem do montérek od kolomazi, prohodit motor ze sekačky ve vaší spojlery vytuněné Fábii za nějaký ten vidlicový dvanáctiválec, co žere víc než kolesové rypadlo, a oroštovat to krutě přes 7000 otáček po Déjedniččce, načež se s velkou pompou zabít nárazem do stojícího kamionu v dnes snad již permanentním patentovaném špuntu ŘSD u Velkého Meziříčí. (19.11.2019) (méně) (více)