Jak vytrhnout velrybě stoličku

Vašek, máma a táta -Tři-dva-jedna-Bum !! Etapa života Poledňákové, kdy chytila epochální scénáristickou slinu. Úžasný, s lehkostí podaný nadčasový příběh, jehož komediální stránka se vtiskla do pamětí diváků, ale i ta vážná má obrovskou hloubku a dokonce vlastně ve filmu převažuje. Jistá kamera i famózní střih, životní forma Němce, Holého a působivý výkon čarokrásné Preissové, která se statečně zmítá mezi dvojjedinností nabídek a nástrah. Příběh, kterému předcházel výstup na vrchol s geologickým programem. (02.05.2013)

Psát komentář k tomuto filmu je téměř zbytečné. Dnes jsem ho sledoval už asi po stopětapadesáté a znovu se musel obdivovat skvělým dialogům a naprosto perfektnímu scénáři. Film je opravdovou oslavou života, s radostmi i úskalími, ktará přináší. Poledňáková dokázala herce propojit pouty na první pohled nepřehlédnutelnými, a ta chemie nabíjí už několikátou generaci Čechů. Tenhle film bych si na pustý ostrov vzal rozhodně sebou....100% (25.12.2011)

"Tak ho svážeme do pytle a hodíme do řeky." Více se mi líbí letní pokračování, ale i díl o velrybě (zkomoleninu "verlyba" mimochodem děsně nesnáším) má co nabídnout, byť mi v dětském věku přišel hrozně tíživý (Prahu pod smogovou peřinou nedokázaly vyvážit ani zasněžené Krkonoše). Navíc tím, jak člověk stárne, vidí v Poledňákové filmech stále víc. Je fajn, že režisérka dokáže oslovit diváky několika generací (nebo aspoň dokázala, než přišla s Krokodýly). (258.) (23.06.2007)

V případě volného cyklu polokomediálních, polocharakterních televizních inscenací Marie Poledňákové se podařilo a daří pojednat podstatné téma: odvrácenou tvář feminismu a nesnáze ženy, která našla odvahu sloučit své profesní představy i mateřské závazky do jednoho uceleného, vždy napjatě žitého života ženy socialistické práce bez odlehčující možnosti přídatných služeb. Zní to skoro frázovitě a hrozně ekonomicky a jakoby mimo komediální rámec díla; je to ovšem zavádějící pocit. Napětí, které se z těchto vzájemně se podpírajících i rušících klíčových poloh vytváří, se stává nosnou základnou pro celý gejzír polovážných, polokomických scén, jež dávají dítěti netušené možnosti. V Tomáši Holém a jeho výbojném chlapeckém mužství byl tento výchozí rámec dokonán. Zběsilost, s níž toto zdánlivě bezbranné děcko usiluje o emancipaci nejen vlastní, ale v rodícím se patriarchální dikci svého nitra i své milované mámy, odzbrojuje; okamžiky hlubokých bezděčných mouder se střídají s uličnickými příhodami nezvladatelného syna a je těžko odlišit, kdo koho trestá či odměňuje víc: zda rodič potomka, nebo naopak. Němcův part, úloha nevinného muže, jemuž bylo bez zlé vůle odepřeno otcovství, je v této uvozující inscenaci potlačena. Cesta k dotvoření vlastně existující úplné rodiny, řešícímu problémy všech jejích členů, je cíl, který poetice celého bezděčně vznikajícího volného cyklu dává směr, hloubku i výhled. Komediální je ve VELRYBĚ současně společensky kritické (připomíná o něco starší nájemnickou trilogii, která do Tháliiny náruče přivedla Ivu Andrlovou). Dobové strázně osamělé matky a neposedného nápaditého syna poprávu získaly - a dále získávají - svou nadčasovost v nových a nových generacích svých vděčných, rozradostnělých diváků. Myslím, že právem. (02.12.2007)

Miluju tohle komedii, stejně jako následné pokračování. Viděl jsem to už tolikrát, že to ani nedokážu spočítat. Výborný Tomáš Holý zde zcela dominoval, ale ani jeho „filmoví rodičové“ se rozhodně nenechali zahanbit. Malý šibal a dohazovač byl prostě excelentní dětský herec. Pro Janu Preissovou mám rovněž velkou slabost – výborná herečka a pěkná ženská. No a František Němec coby horolezec Luboš a táta, který neví…taky dokázal diváka nejednou rozesmát. Jediný kdo mi tam vždycky vadil, je Vlastimil Harapes – potažmo jeho postava. (07.04.2018)