Dákové

Koncem 60. let to běželo v socialistické televizi, ale už tehdy, jako dítě, mne ten film nijak neoslnil. Je třeba uznat (na svou dobu) nákladnou výpravu, zejména při masových válečných scénách, ale v detailu to pokulhávalo a zejména chyběl spád a "rytmus" (když srovnávám např. s tvorba Haralda Reinla a třeba s jeho Niebelungy z téhož roku) . Hudba dle mého názoru úplně nemožná. Dnes, takřka po 40 letech, jsem se na Dáky ani nedokázal dodívat do konce, ale v 60. a 70. letech jsme byli vděčni i za toto. Rumunům se tehdy zvláště povedly adaptace románů J. F. Coopera a Marka Twaina. (13.01.2011)

Zoufalost nejtěžšího kalibru. Jen jakési demo toho, co Nicolaescu předvedl o nějaký ten rok později v Poslední křížové výpravě. Dákové postrádají výrazný sjednocující prvek a jsou jen čistě ukázkou toho, jaké davové scény si rumuni mohöu dovolit. Historicky s naprostou jistotou mimořádně povrchní a dějiny falšující dílo, které vzbuzuje dnes jen smíchy, výbuchy vzteku a ještě větší nudu. (03.12.2003)

V jistém roce mého dětství naprosto povinná podívaná, nechtěl-li být našinec out. Napodobování hry s bodáním nože mezi prsty roztažené ruky zpestřovalo nejednu přestávku ve škole, jen místo nože bylo používáno odpichovátko. Tehdy nám požitek z barevné, velkolepé, dobrodružné a širokoúhlé podívané kazil jen konec, který jsme nechápali. Stále jsme čekali, že bude druhý díl. Po letech je dojem matnější, ale Vinnetou tu měl dobrou roli. (11.01.2011)

Člověk by čekal oprýskanou Dacii s udýchaným motorem a přitom dostal pořádně nadupanej bourák. Výčitku střihu jako je zjednodušování historie, občasná naivita či vyfoukané účesy barbarů použít nehodlám, dají se uplatnit na prakticky všechny historické špektákly té doby, ať už jsou z jakéhokoliv koutu světa. Dákové tak unesou i ta nejpřísnější srovnání se svými žánrovými a dobovými kolegy. Příjemné překvapení. (20.03.2010)

Vzhledem k tomu, že informací o tom, jak vlastně skuteční Dákové žili, dnes příliš nemáme (jako třeba skoro vůbec nic), muselo se improvizovat – svojí hustností a drsností tak trochu připomínají Sparťany. V Dácích je všechno, co má správná historická epika mít: vojevůdce, který není tím, čím se zdá být, bratrovražedný boj, zapovězená láska, velké bitevní scény. A Pierre Brice stejně vždycky vypadal víc jako Říman než jako Apač. (29.03.2013)