Poklad na Stříbrném jezeře

Vlastně asi nejlepší díl. Pohádkový, naivní, ale tady to všechno má svoje správný kouzlo. Vtipy neruší, dobrodružství je napínavé, hrdinové, ač čistě kladní, sympatičtí, padouši zlí (Herberta Loma mám z mayovských padouchů stejně asi nejradši). Spousta věcí odtud se později mnohde zopakovala, ale tady to bylo poprvé a nejkrásněji. Pierre Brice prostě je Vinnetou, Lex Barker pro mě v dětství byl hrdina číslo jedna, s Ralfem Wolterem, strýčkem Gunstickem a lordem Castlepoolem je sranda, Götz George ještě nepůsobí zdaleka tak protivně, Karin Dor to tady sluší asi nejvíc (sorry, Ribanno) (ačkoli jako malýho mě to její věčný "Frede! Ne, Frede!" dost štvalo) a Böttcherova hudba je nesmrtelná. K tomu nádherná krajina bývalé Jugoslávie. "Ať je vítán v této zemi nejslavnější mezi všemi. Nejslavnější ze všech jmen, hrdina Old Shatterhand!" (13.02.2015)

Jednoznačně největší hit mého dětství (přetrvá však navěky). Och, jak rád bych se vrátil do dob, kdy jsme si doma hráli na Vinnetua a Oldu Shatterhanda. Vždycky mě při Mayovkách zavalí takový příjemný pocit nostalgie, jenž umocňuje geniální Bötcherova hudba a přenádherné scenérie jugoslávské přírody. P.S. Vždycky jsem se těšil na skoncování s úhlavními padouchy jednotlivých dílů:-) 10/10 (24.01.2011)

Známe je všichni.. Pamatuju si, jak jsem jejich fotografie vystřihoval z novin a časopisů. A určitě jsem nebyl sám. V nákladné mezinárodní produkci, která konečně přinesla ozdravnou kůru pro německou kinematografii, vznikl snímek o idealistickém dobrodruhovi a náčelníkovi Apačů. Společně se vyrovnávají s nástrahami lží a násilí, bojují za spravedlnost a hrdinské činy jim vynesly nesmrtelný obdiv a slávu. Ostatní díly se stále vzdalovaly literární předloze, naivně ilustrovaly pohled na Divoký Západ. Poklad (s dalšími třemi filmy „klasické čtyřky“) ale přišel jako první (1962) a sice se dvojice hlavních aktérů už znala, ale i dnes po více než čtyřiceti lety je obrovským klenotem. Zářivé barvy, neustálé přestřelky, památné melodie, hrdinství – vše v širokoúhlém formátu, na to nelze zapomenout. (02.05.2006)

No kdysi sem na tenhle film cumel asi kazdej rok a fakt me bavil, ale kdyz sem ho ted zase po par letech videl, tak i presto, ze trochu funguje nostalgie, vidim na nem chyby a ze jich neni malo. Barker (ze zacatku zarostlej jak dobytek) se tu poprve potkal s Bricem a pusobi tak trochu bezradne, neumi se nejak extra plizit, ruzny gesta jim jeste moc nejdou atd. No a herecky nic moc, coz ostatne plati o vetsine obsazeni (nektery herci jak kdyby vypadli z jinyho filmu at uz vzhledove nebo oblecenim), navic to proste mezi nima moc nefunguje, za coz ale taky muze fakt, ze maj spolu jen par scen, navic se tu neresi, kdo je kdo a hned na zacatku jsme postaveny pred hotovou vec, ze to jsou "bratri" a on je slavnej Shatterhand a on slavnej nacelnik. Coz sice nevadi, stejne tyhle postavy kazdej zna, ale stejne se mohli s nejakym vysvetlenim tvurci obtezovat. Dalsi problem je lehce stereotypni a dost jednoduchej dej, cemuz ani nepomaha, ze casto pusobi dost komicky a nektery dialogy jsou mirne receno naivni. No a navic tu jsou bud super kladasove a nebo zly zaporaci, nic mezi tim a vsichni samozrejme mluvi desne spisovne. Na druhou stranu, tohle vsechno k tomu tak nak patri, navic tu je pekna priroda, prijemna hudba, kvalitni zaporak Herberta Loma a cela sestava vtipnejch vedlejsich postav motylkar, basnik a plesoun. Celkove, objektivne vzato, by to dalo mozna tak tri hvezdicky, ale precejen tohle je klasika, tak musim primhourit oko a dat aspon ty 4* (06.04.2009)

Zde započalo dobyvačné tažení východoevropských westernů světem filmu. A věřte nebo ne, i když osobně si pod pojmem western představuju něco jiného než Vinetůa a Oldu Šetrného, jako dobrodružný film Poklad Na Stříbrném Jezeře obstojí bez problémů, a to neříkám jen z nostalgie. Přece jen ty nádherné exteriéry osazené nádherně zlým a zkaženým banditou Herbertem Lomem a jeho bandou od pohledu nesympatických šmejdů na straně jedné, a krásnou mladicí, jejím modrookým svalnatým galánem a ostatními, až na půdu hodnými strýčky v kožených hadrech na straně druhé, to vše zahaleno do mlhy krásně patetické orchestrální hudby, to člověka dovede přesvědčit, aby ignoroval drobné nepřesvědčivosti typu vzpírání polystyrenového šutráku před muh-mohwa. Narozdíl od spousty "pokračování" (ale ne všech) si tahle prvotina nezaslouží, aby byla zapomenuta nebo haněna. 80% (22.04.2008)