Nebraska

Zápletka je nápaditá, vtipná, celkom originálna. Potom si možno začnete hovoriť, že je to zase klasika, že som to videl v americkom nezávislom filme mnohokrát. Tá pohodová atmosféra amerického vidieka, krčmy so štamgastami v šiltovkách, tie isté reči. Ale toto je štýl Alexandra Paynea, takto to on cíti a mňa Nebraska svojou pohodovou atmosférou a ľudskosťou zasiahla. Je to taká dvojsečná zbraň, asi ako u svěrákovskom laskavom humore, že vám to môže pripadať príliš vypočítavé, ale prečo sa sťažovať na film, po ktorom mi ostal taký príjemný pocit. Pozor, ak niekto akože vyhral milión dolárov, tak prichádza na rad aj závisť a lakomstvo, takže Nebraska má aj svoje drápy. Celkovo vzaté je to film o vzťahu otca a syna, ktorý to s ním nemá ľahké, ale rodina je rodina. No možno to takto majú aj u Svěrákovcov. (17.02.2015)

Presne ten typ filmu, na aký mám chuť cez víkend poobede, keď je vonku hnusne a ja si navlečiem svoju deku s rukávmi, ktorú som dostala od kamošov k tridsiatke a verte tomu alebo nie, ide o MEGA vynález :-) Čiernobiela kamera bol pri tomto snímku vynikajúci nápad. Všetky postavy boli skvelo napísané aj zahraté, príbeh zahrial pri srdiečku, a.... ach, ako ja zbožňujem tieto tiahle jazdy nekonečnými cestami Ameriky! 9/10* (06.04.2021)

Mnoho ľudí túži po výhrach, ktoré nikdy nedostanú - na tom sú založené všetky lotérie, herne aj hracie automaty. Niekedy však prostredníctvom túžby po výhre je možné dostať niečo celkom iné - vzájomné poznanie jeden druhého. V čiernobielej road movie o ceste za chimérou, plnej svojrázneho, no trefného a neuhýbajúceho humoru sa presne toto medzi mlčanlivým otcom, čo si ľúbi vypiť a synom, ktorého opustila frajerka, odohrá. Okrem toho je v Nebraske trefne vystihnutý život na americký spôsob vo vnútrozemí - v ľubovoľnej dedinke, neoplývajúcej turistami ani blízkosťou prírodnej atrakcie. (18.11.2013)

(1001) Ach, kdyby jen prakticky celou rodinu nehráli herci ze sitcomu Jak jsem poznal vaši matku, hned bych si k nim lépe hledala vztah. I něco v provedení mi brání se napojit. Možná jakási úporná snaha o hyperrealismus, ačkoliv jako divák vím, že se jedná „pouze“ o drama ve světě reflektorů. Taky mi celkem vadila kamera, hlavně v první polovině filmu, jako by snímala úplně všechno, ale nic z toho doopravdy nestálo za vidění: skáče z jednoho mluvícího obličeje na druhý nebo ukazuje, kde zrovna všichni sedí nebo chodí. Žádné informace mezi řádky. Ale jako úplně největší zlo (a to se netýká jen tohoto filmu, ale hodlám se pustit do obecnější kontemplace nad stavem současné kinematografie) bych viděla to, že si filmaři neumí říct méně je více. Dvě hodiny stopáže na takovýhle film je prostě moc. Bylo pro mě vcelku utrpením sledovat první hodinu, rozhodovat se, kterou postavu nesnáším nejvíc a kterým žánrovým směrem se to mělo vydat, abych byla milosrdnější. A potom haleluja, zázrak, jen co jsou matka s otcem a oběma syny pohromadě se najednou bavím a směju některým situacím nahlas. Pořád si myslím, že k tomuto stavu to mohlo dojít mnohem dřív a všichni by byli spokojenější. A taky je klíčové slovo „situacím“, protože jakmile se scénář přestane soustředit na pouhé sdělování informací dialogem a dostane se například k rozdílu mezi tím, jak se postavy chovají a co říkají, nebo nabídne hlubší způsob intimity a reflexe mezi otcem a synem skrz kontext v podobě vybydleného rodného domu, hned film získá úplně jiné grády. Jenže potom se vrátí do městečka a zase kecají nad lahvemi piva a to je tak ubíjející z hlediska obsahu i formy, až mě to skoro doopravdy bolí. Ale nakonec se ukáže, že to je o dobrém srdci, takže všechno moje reptání budiž odpuštěno. –„I just want to leave you something.“ (16.06.2015)

Ani výjimečně elegantně odvyprávěný životní příběh "vždy trochu zmateného" Woodyho na pozadí road movie a rodinného sletu do rodného hnízda mi nedokázal vlézt pod kůži tak, jak jsem od slibně vypadajícího zpracování života a vzpomínání veteránů čekal. Na to mi připadalo černobílé zpracování příliš prvoplánové, herecké výkony příliš nevyrovnané (skvělá čtveřice ústřední větve rodového stromu naproti umělým a nepřirozeným karikaturám všech ostatních postav), a konec zbytečně, ač v rámci zvolené formy logicky pozitivní. Ve výsledku tak je Nebraska pouze tím, co jsem zmínil hned v úvodu - výjimečně elegantně odvyprávěným příběhem. Uvěřitelnost a nějaká ta opravdovost toho příběhu už je něco úplně jiného, obzvlášť v porovnání s mnohými jinými nezávislými filmy. (26.06.2014)