Způsob zabíjení

"Act of Killing" je prvý z dvojice dokumentov o prevrate v Indonézii z roku 1965. Kým v "The Look of Silence" dostal priestor mladý lekár, ktorý sa postupne stretáva s nejedným vrahom svojho brata, krok za krokom sa dozvedá aký bol priebeh, akým spôsobom mu bol odobratý život, či sa snaží ukázať skutočnú históriu vtedajšej doby z pohľadu "poškodeného" v Indonézii, tento dáva priestor na vyjadrenie či opisovanie ohavných činov samotným zabijákom, gangsterom, ktorí boli, sú, a dlho budú pod ochranou samotnej vlády. Najviac zaráža fakt sily samotnej úprimnosti, s akou radosťou, bez akýchkoľvek výčitiek, priam s hrdosťou sebe samou títo "ľudia" dokázali zabíjať. Nuž, buďme radi (zatiaľ), že žijeme na našom malebnom Slovensku. (27.02.2016)

Místy budete mít pocit, že tohle všechno je nahrané, že se to prostě nemohlo stát. O to je tento dokument silnější, protože ono se to všechno stalo. Lidé zde naprosto v klidu mluví o tom, jak zabíjeli nevinné, prostě jenom proto, že se změnil režim, respektive nikdo nechtěl komunisty v zemi - zemí mám na mysli Indonésii. Protagonisté zde vzpomínají na skutečné události - mučení a zabíjení - a smějí se u toho. Bude vás mrazit. A to i proto, jak je film podán. Kamera zabírá bývalé zabijáky a jejich konverzaci, jako kdyby zabírala hovor dvou maminek v parku. Oni se předvádějí a možná si ke konci i uvědomují, co vlastně dělali. Možná ne. Divák ale rozhodně bude odcházet z filmu s pocitem, že je svět zase o něco horším místem. Ne proto, že by nás ničili přírodní katastrofy, ale proto, že se tak rádi ničíme sami. Děsivá, děsivá výpověď. (12.01.2014)

Niečo je zhnité v kráľovstve Indonézskom.....The act of killing je bezpochyby zaujímavým oživením dokumentárneho filmu, ktorý konvenčne chápeme ako súbor informácií prameniacich z nejakých scén, hovoriacich hláv a voice overu. Ona táto forma však má svoje opodstatnenie a to sú práve tie onformácie, ktoré hovoriace hlavy a rozprávač sprostredkúvajú. Act of killing je dokument umelecký a my si máme naštudovať, čo že sa to v tej prekliatej Indonézii v 60. rokoch stalo a hlavne prečo. Problém však je niekde inde a je tu spomínaný nespočetne krát. Totiž ak narazíte na režisérsku verziu, tak si uvedomíte, že informácie sa opakujú, že postavy hovoria stále to isté, že inscenované scény sú variáciou jedinej. Ak po vyše dvoch hodinách počujem, že postava nevidí vo svojom zabíjaní problém, pretože to a to a počul som to aj na začiatku, dostavuje sa nevyhnutne nuda. Možno je to v kine na festivale v spoločnosti stovák ľudí iné a navyše pri takomto type dokumentu a asi aj pri kratšej verzii (bezpochyby lepšej), lenže ja som to šťastie nemal. (03.12.2014)

Film ktorý mi nedáva z morálnej stránky zmysel, ktorý pokladá otázky kde je Boh keď sa podobné veci dejú a pri ktorom chcem veriť že je fikciou. Keď som ho videl prvýkrát, nedal mi ešte stopercentnú katarziu, nedostal ma na plnej čiare - dodatočne som si uvedomil, že to môže byť jedine tým, že som informácie v ňom obsiahnuté nebol schopný a ochotný vstrebať a uveriť im. Masterpiece, či už obsahom, alebo formou. (10.11.2017)

Bůh nemá rád určitě komunisty..... Tahle věta mi asi nejvíc utkvěla v paměti. Až tragikomický dokument, který se ohlíží o skoro padesát let zpátky a mapuje násilné převzetí moci v Indonésii. Milión zvražděných, převážně komunistů, ten mluví už jenom sám za sebe. Jejich tehdejší katové po těch několika desítkách let dělají, jako by snad lovili králíky nebo přemnožené krysy a ani nehnou brvou a souhlasí s něčím, u čeho se mně můj rozum už tak dlouho nepříčil. Když to tak vezmu, jsem nakonec velmi rád, kde jsem se narodil. A to rozhodně nežiju v ideálním státě. (19.01.2015)