Něžné vlny

Trochu (ne)báječná léta, trošku rozmarného léta, každopádně vtipná podívaná. Vejdělek postupně dávkuje nadsázku (plavba přes La Manche, velké hříbky, zarostlý dědeček, otec "vězněný" na půdě) až k historickému 17. listopadu. Nechte mě projít, nemůžu jít s prázdnýma rukama, karafiáty a svíčky připomínají scénku s Karolínou Kaisrovou, ale do atmosféry Něžných vln zapadají. Vtipná je postava doktora, ale hlavně její podání Janem Hartlem je parádní. A nekalé živly? -"Jaké i se píše živly?" --"Jaký živly?" -"Nekalé." --"Tvrdý." ... -"A po l?" :-D (18.10.2015)

Já si náhodou pamatuju, jak jsme v 86. na Šumavě nasbírali kvanta hub a pak už jsme do lesa ani nelezli, páč to nebylo kam dávat. Takže mě pobavila scénka s černobylskýma hřibama. Výborný bylo i sborový studium porna ve sborovně. Celkově je to moc milej film, i když s určitýma výhradama k hereckýmu obsazení. (18.04.2019)

Odcházel jsem z kina a v uších mi zvonilo... Na tváři blažený připitomělý úsměv a na kalhotech pár kapek první krve. Nebojte, ne ze studenta Šmída, ale z jedné zrzavé propasti hříchu. Moje ruka v kapse kalhot zádumčivě potřásala (ne, verbale, tím opravdu ne!) svazkem klíčů, po čtvrtstoletí laskání neviditelnou rukou trhu vyleštěnými do sametova. Reklamní billboardy podél cesty na mě majetnicky pomrkávaly, jak blahé paměti pěticypatá hvězda na fasádě sídla ÚV. Samozřejmě všechno dobře dopadlo. Pár studentů přišlo na Národní o zuby, Strana přišla o vedoucí úlohu a zrzavá mořská panna o panenství. Jo, a jeden mlátička z Pohotovostního pluku o koule (a když ne o ně, tak o hrdost určitě). Byl jsem happy, byl jsem dojatý. Я был счастлив. Přitom po traileru jsem se dost znechuceně ušklíbnul, že tuhle hrůzu tedy ani náhodou! Třeskutý humor a hřiby jak z Mrazíka? (Pamatujete, jak tam medvíďata běhala po zadních a v náručí nosila stejné monstr hřiby?) Jenže mraku z Černobylu člověk neunikne. Nakonec jsem se k Něžným a nostalgickým vlnám dostal i já, jak slepý k houslím. Podobně jako velký Vojta na Národní, případně jako malý Vojta spolužačce pod sukni. Týdeník, úvodník, „Nezapomeňte tento film ohodnotit na ČSFD" a už to jelo. Na plátno vyběhly spermie a byl konec. Ne filmu, mé mrzutosti. Hravý pan Vejdělek mé obavy hravě převálcoval a nakonec za skotačivého bušení do kláves klavíru úplně pohřbil. Přímo tam pod těmi okny. Nadsázka až na půdu (na které se zabednil jeden domnělý paroháč), romantika jak z praku a jedna bílá laboratorní myška, která zacupitala pod sukýnku na patách sedící školačky. Chlapec holčičce odvážně zalovil pod sukní, chvíli tam šmátral po myšce (a po myšce?), pak ji polapil a ... a myšička byla najednou zrzavá! Vejdělku, Vejdělku, ty čímane jeden! Ty máš z prdele kliku, že netočíš v Americe. Dopadl bys jak Polanski! ;-) (27.01.2014)

Kousek pro nenáročného diváka, který se chce nechat vést jednoduchým nekomplikovaným příběhem a přitom nepotřebuje zapojit ani kousek šedé kůry mozkové. Po shlédnutí pak ani dost dobře nevíte, jestli jste nějakou část úplně neprospali, ale ani to nijak nevadí, protože přijít není o co. Ale je to takové milé prosté, a to prostě někdy postačí. Druhé shlédnutí je však vyloučeno. (17.08.2014)

Vejdělkův příspěvek na téma "jak jsem přišel o panictví během sametové revoluce". Naštěstí dobrá polovina filmů je vcelku něžná a vypráví o klasické české rodince, ve které maminka (Pauhofová) je ta miloučká a tatínek ten cholerik (Čermák). A samozřejmě vyvolená jejich synátora je samozřejmě zrzavá... (11.05.2017)