Neskolko dnej iz žizni I. I. Oblomova
Oblomov
Oblomov
Obsahy(2)
Slavný román I. A. Gončarova o citlivém, ale nepraktickém Oblomovovi a jeho příteli, pragmatickém, aktivním a úspěšném Štolcovi, je dnes stejně jako v polovině předminulého století příběhem o věčném souboji rozumu a citu, o hierarchii životních hodnot. Prubířským kamenem povah obou mužů i jejich společného přátelství se stane jejich společná láska k jedné dívce – Olze. Stejnojmenná filmová adaptace, jíž se ujal jeden z nejznámějších ruských režisérů Nikita Michalkov, patří zároveň k jeho nejkrásnějším snímkům. Prostředí petrohradských paláců či zašlá sláva venkovského sídla Oblomovky v Rusku minulého století poskytly režisérovi i jeho kameramanovi Pavlu Lebeševovi látku k okouzlujícím, výtvarně sugestivním scénám. Hereckému koncertu tří hlavních postav nezapomenutelným způsobem dominuje Oleg Tabakov v roli líného, hlubokého a zároveň nesmírně senzitivního Oblomova, po boku s Jelenou Solovjejovou v roli Olgy a Jurijem Bogatyrjovem v roli Štolce. Oblomov patří k filmům, o nichž by se dalo říci, že byly natočeny srdcem. O tom, na čí straně ve věčném souboji rozumu a citu stojí sám režisér, svědčí jeho vlastní slova: „Natočil jsem Oblomova tak, jak jej Gončarov napsal. Ačkoliv nás na mnoha stranách přesvědčuje, že je třeba být aktivní a bystrý jako Štolc, nejlepší části románu patří Oblomovovi – jeho dětství a vztahu k Olze.“ (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (71)
Nádherné rozjímání...oslava života v klasicky precizní režii mistra stínoher a ohromujících scenérií Michalkova. Příjemně komediální, zasněné i krásně filosofující, excelentně sehrané, dvojice Tabakov - Bogatyrjov mistrovská, nicméně noblesní přirozená krása s dokonalým hereckým projevem Jeleny Solověj mne opět uchvátila více. Příběh z vyšší společnosti, přesto plný nádherně prostých lidských figurek (Ivan Alexejevič či Zachar) a jednom malém kudrnatém chlapci, šlechtici rodem, dnes již chlapovi, který si, dle rodinných tradic, rád poleží a neustále plní a zase vylévá sklenici se svou živou vodou. Chce strašně žít, aby vzápětí bezmocně ulehl, neschopen opětovat lásku, chce hrozně milovat, je postižen oblomovštinou. I s dabingem z roku 1988 (mimořádně povedeným) krásný filmový zážitek. ()
Mamánci a lenoši všeho druhu mohou zajásat, v Oblomovovi naleznou ještě vyšší level všech svých nectností a tím pádem i omluvu pro svoji životní pasivitu. Je smutné i dojemné zároveň dívat se na životní trosku, která 12 let prospí na gauči, převracejíc se ze strany na stranu. Oleg Tabakov hraje sice tradičně na vysoké úrovni, ale přece jen ve věku 44 let mi na Oblomova, kterému je jen mírně přes 30, připadal poněkud přestárlý. Na to, abych dal více než 3*, trpí Oblomov tradiční sovětskou (ruskou) nemocí, tedy neochotou stříhat. Je to rozvláčné, se zbytečnými flashbacky do dětství, které narušují už tak pomalý tok vyprávění. Román jsem nečetl a u filmového zpracování mi chyběla hlubší analýza, z čeho vychází Oblomovův životní postoj. Odhaduji, že Gončarov chtěl obžalovat zároveň i politický systém v Rusku, který určitě k aktivnímu životnímu projevu příliš nevybízel, a nejspíš chtěl i zkritizovat sociální rozvrstvení Ruska. Pokud jste majitelem 350 lidských "duší", máte příjem zaručený a nestimuluje to ke snaze uživit se sám. Za vidění určitě Michalkovův film stojí, je ale nutné obrnit se trpělivostí a přistoupit ke sledování filmu řádně odpočatý. Celkový dojem: 60 %. ()
Mé první setkání s režijní tvorbou Nikity Michalkova nedopadlo bohužel zrovna dvakrát slavně. Gončarovovu stejnojmennou knižní předlohu jsem nečetl a po zhlédnutí její filmové adaptace po tom už ani netoužím. Dle mého soudu je to v podstatě nudný a zbytečný film, v němž se toho - navzdory relativně dlouhé stopáži - stane až povážlivě málo. Současně je to film, který nedokázal připoutat mou pozornost, a často jsem myšlenkami bloudil při jeho sledování jinde, nedočkavě čekaje, kdy bude té ruské kašírované nudy konečně konec. Ech, tohle nebude můj cup of tea. ()
V čem vlastně spočívá ta oblomovština? To není jen lenost nebo nerozhodnost či nuda....nužno padumáť... Oblomov i jeho sluha Zachar opravdu dojímají. Dala bych i plný počet, ale film na mě působil dost rozklíženě. Také bych nepotřebovala orámování snímku scénami z dětství a nečekaná změna v tempu, kdy po dlouhých pohledech na dno hrnku náhle vypravěč vypoví, co proběhne v dalších generacích, mě také nepotěšila. ()
Oblomov patří mezi moje nejoblíbenější zářezy ruského realismu, takže jsem byl na adaptaci samozřejmě zvědavý a nemůžu se ubránit srovnání. Film je velmi poetický, což o Gončarovovi neplatí. Ale to beru jen na okraj, ne jako výtku. Jako výtku beru, že dělá přesně to, čemu se román snažil vyhnout - pro hrdinův stav hledá vnější omluvu, hledá nějaký důvod, čím by ho vykreslil jako nedobrovolného vězně své lenosti. Kdežto v předloze bylo zásadní, že konečná zodpovědnost leží na něm - že má příležitosti se posunout, ale nedokáže to udělat, a že důvody, co ho k tomu vedou, nejsou dost silné, aby byly omluvou... (Kritická část se věnuje společnosti, která mu to umožňuje, přičemž tenhle prvek je ve filmu překvapivě slabý.) Čtu si gudaulinův komentář, že mu chybí hlubší analýza Oblomovova chování, která by ho asi nějak ospravedlnila nebo alespoň vysvětlila jako člověka. Za mě je chyba přesně opačná - film vyvolává dojem, že takové důvody hledá a že existují, i když smysl celého Oblomova spočívá právě v tom, že tomu tak není. To je podle mě úplně zásadní sdělení předlohy a to, že ho Michalkov nahrazuje tradičním pohledem hrdiny, kterého nevratně narušila výchova (dětství Oblomova je v předloze věnován zlomek prostoru oproti filmu a nevtírá se do celého děje jako nucené flashbacky, ale jedna ucelená kapitola), je zásadní posun k horšímu a plytšímu. Plus ten návodný a polopatický voiceover, který sděluje, co rozhodně mělo (a z části i je, takže duplikace) sděleno obrazem... Celkově je Oblomov samozřejěmě dostačující ilustrací románu, ale rozhodně měl na víc jak pro samotnou předlohu, tak v rámci samotné filmovosti. ()
Reklama