Neskolko dnej iz žizni I. I. Oblomova
Oblomov
Oblomov
Obsahy(2)
Slavný román I. A. Gončarova o citlivém, ale nepraktickém Oblomovovi a jeho příteli, pragmatickém, aktivním a úspěšném Štolcovi, je dnes stejně jako v polovině předminulého století příběhem o věčném souboji rozumu a citu, o hierarchii životních hodnot. Prubířským kamenem povah obou mužů i jejich společného přátelství se stane jejich společná láska k jedné dívce – Olze. Stejnojmenná filmová adaptace, jíž se ujal jeden z nejznámějších ruských režisérů Nikita Michalkov, patří zároveň k jeho nejkrásnějším snímkům. Prostředí petrohradských paláců či zašlá sláva venkovského sídla Oblomovky v Rusku minulého století poskytly režisérovi i jeho kameramanovi Pavlu Lebeševovi látku k okouzlujícím, výtvarně sugestivním scénám. Hereckému koncertu tří hlavních postav nezapomenutelným způsobem dominuje Oleg Tabakov v roli líného, hlubokého a zároveň nesmírně senzitivního Oblomova, po boku s Jelenou Solovjejovou v roli Olgy a Jurijem Bogatyrjovem v roli Štolce. Oblomov patří k filmům, o nichž by se dalo říci, že byly natočeny srdcem. O tom, na čí straně ve věčném souboji rozumu a citu stojí sám režisér, svědčí jeho vlastní slova: „Natočil jsem Oblomova tak, jak jej Gončarov napsal. Ačkoliv nás na mnoha stranách přesvědčuje, že je třeba být aktivní a bystrý jako Štolc, nejlepší části románu patří Oblomovovi – jeho dětství a vztahu k Olze.“ (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (71)
Věřím, že natočit tento film nebylo pro Michalkova určitě nic snadného, vzhledem k tomu, že největší a nejpodstatnější část Gončarova románu se vlastně odehrává v nitru Oblomova, jehož neochota a neschopnost k činu nejsou zrovna nejvděčnější látkou k zfilmování, protože děj postrádá nějaké výraznější zvraty, které by ho posouvaly dále, což je v rámci knihy sice logické a posiluje to čtenářovo vnímání hlavního (anti)hrdiny, ale diváka neznalého předlohy by to mohlo asi trochu nudit. Přesto je to slušná adaptace, jež vyniká zejména skvělým výkonem Olega Tabakova, co naplat, postava Oblomova je velmi vděčná role, jenž vždy přitahovala velké herce. Takže dobrý snímek, ale neskonale lepší kniha. ()
Oblomov - film, Michalkův dvouhodinový opus servírující na talíři jeden z prototypů zbytečného člověka, měl tu smůlu, že byl viděn divákem, kterýžto k filmům poslední dobou zaujímá chladný vztah, a to ještě takto po ránu hýří onen nevděčný čumil a pošetilý pisálek v jedné osobě eufemismy - možný závěr: ne že by byl Oblomov špatným, průměrným, nicneříkajícím snímkem, omylem Nikitovy produkce, přešlapem, ne to ne, autor komentáře přiznává, čímž si žádá, aby jeho hodnocení nebylo bráno s relevancí, jíž si nezasluhuje, že sledoval nepozorně, povrchně, nebyl s to vstřebávat, nebyl v tom správném rozpoložení, jež je k podobnému filmu nutností; budete se mnou namnoze souhlasit, že obecně vzato je správné rozpoložení nutným předpokladem při sledovaní jakéhokoliv ne-oddechového výtvoru, to jen na okraj, bystřejší si již mohli povšimnout, že mně komentáře slouží i k teoretizování, lacinému, vulgárnímu či nevyspělému, přesto teoretizování. ___ Oblomov - postava, Ilja Iljič, je k sežrání i spráskání, jeho neschopnost konat je mne blízká, rozuměli bychom si, hypotéza, jsme přeci Slované a máme náturu holoubka, jak pravil Herder, bratr bratru, sestra sestře, bratr sestře, sestra bratru - dobrá hospodyňka přes plot pro pírko skočí, ne tak Oblomov, ten se bude válet na sofa a nechá se obsluhovat Zacharem, sluhou, jenž by v poklidu mohl sloužit hradnímu pánu chátrajícího hradu, zapadl by (nejen do kuchyně) - hmm, tak škrtám, spíše bych si rozuměl se Zacharem a úplně nejvíc s Naděždou Krupskou, ehmm, s Olgou Sergejevnou, prala by mne kaťata, kdyby Zacharovi docházel dech, přeci jen už je v letech, k čemu jinému by též byla, čím může posloužit středostavovská dětinsky se chovající Ruska? ___ Český dabing je uchu lahodící, hlavně vypravěč, myslím, že to byl Eduard Cupák, ruku do ohně bych za to však nedal, ale co, já bych ji tam nedal, i kdybych si byl panem Cupákem stoprocentně jist. 55% ()
Nádherné rozjímání...oslava života v klasicky precizní režii mistra stínoher a ohromujících scenérií Michalkova. Příjemně komediální, zasněné i krásně filosofující, excelentně sehrané, dvojice Tabakov - Bogatyrjov mistrovská, nicméně noblesní přirozená krása s dokonalým hereckým projevem Jeleny Solověj mne opět uchvátila více. Příběh z vyšší společnosti, přesto plný nádherně prostých lidských figurek (Ivan Alexejevič či Zachar) a jednom malém kudrnatém chlapci, šlechtici rodem, dnes již chlapovi, který si, dle rodinných tradic, rád poleží a neustále plní a zase vylévá sklenici se svou živou vodou. Chce strašně žít, aby vzápětí bezmocně ulehl, neschopen opětovat lásku, chce hrozně milovat, je postižen oblomovštinou. I s dabingem z roku 1988 (mimořádně povedeným) krásný filmový zážitek. ()
„Ani jediné falešné noty nevydalo jeho srdce, on neznal licoměrnosti. Žádná, ani sebe dovedněji vypravená lež ho nepřelstila, nic nesvedlo ho s jeho cesty. Kdyby se vlnil kolem něho celý okean špatností a zla, kdyby všechen svět otráven byl jedem a hrozil rozkladem, Oblomov nikdy nenechal by se svésti, ale šel by svou cestou; v duši jeho zůstalo by čisto, čestno, jasno… Srdce jeho nedá se zakoupiti ničím; na Oblomova možno se vždy spoléhati… Kdo jednou jej poznal, nikdy nepřestane ho milovati,“ pronáší o Iljovi Iljiči Oblomovi jeho přítel Štolc. Celou tuto ideu člověka dokázal do své hry bezezbytku vtělit Oleg Tabakov. Oblomovův svět má dvě polokoule: interiérový mikrokosmos nudy, osvětlený řádně vypečeným pirohem, v němž pluje na bezpečné pohovce hustou polévkou vzpomínek, snů a čekání na přítele; a makrokosmos venkova osvobozený od městských zdí, plný hravosti, poznání, lásky a činorodosti. Jeho planeta je ale deformovaná, nejednou se oba světy prostupují: v nedůvěře v sebe, v bolestínství, v touze stanout… Probuzený věčný spáč se doslova opíjí novými podněty, ale střepy spánku jej vytrvale odrážejí v jeho spící formě, a tento pohled jej zrazuje; noc probděná v altánku, noc myšlenek a touhy a vizí tak nemůže být završena ničím jiným než bezuzdným spánkem, ba přímo prospáním vysněné (žel jen tak) budoucnosti. Michalkov Gončarovův příběh přiléhavě adaptoval do dvou částí (důmyslně propojených reminiscencemi na Oblomovo dětství), první, interiérová má ráz divadelní, je dusivá přes pomalu zotvíraná okna;, o to živěji, osvobozeněji působí „filmovější“ část druhá s fascinujícími přírodními motivy. Citlivé, burcující, úchvatné - - - mrzí mne jen, že Nikita Michalkov nenatočil film také podle Strže, kterou mám od Gončarova snad nejraději… ()
Váham, či nedať tomuto vynikajúcemu filmovému dielu maximum, ale nemôžem. Pasivita a nedôvtipnosť Oblomova ma tak nudila a rozčuľovala, že som mala chuť ním zatriasť aby sa prebudil a žil! Pasivitu chápem, a pripisujem ju výchove bez systému, ale prečo mal také nízke sebavedomie, to je pre mňa záhadou. Ale mužské jednanie je pre ženy dosť často záhadné a nepochopiteľné (platí to aj opačne, samozrejme:-)) Veľmi silné**** ()
Reklama