Unaveni sluncem

Plukovník Kotov je významný muž, hrdina revolúcie, tešiaci sa spoločenskej autorite. Na dedine v dači si užíva dovolenku s najbližšími pokiaľ nepríde mladý Míťa, ktorý pracuje pre tajnú službu... Nikita Michalkov vo svojom autorskom filme rozohral neúprosnú hru z prostredia Ruska 30 tych rokov. Umne zosilňuje vnútorné napatie až do excelentného záveru. Rozhodne zaujímavý film, len sa divím, že mi toľké roky unikal... (07.11.2017)

Film u něhož při závěrečných titilcích je divák je doslova přibit ve svém křesle. Obrovsky silný film o velké síle lidskosti. Lidská tragédie, která je znásobena událosmi doby. Michalkov se nesnaží někoho omlouvat, on se je snaží pochopit. Nesmývá nikoho od viny, ba právě naopak ukazuje že každý má nějaký ten černý kout duše. Ale proč by i ten, kdo je v podstatě masovým vrahem, nemohl nadevše milovat svoji dcerku? Všechny historické postavy tím dostávají na větší hloubce a plastičnosti. Neuvěřitelně naléhavý film především o lásce, zradě a pomstě. Nejvíc mě z hereckých projevů zatlačil do židle oleg Menshikov, jenž podal svoji postavu až děsivě reaálně a samozřejmě i bezprostřední projev Naděždy Michalkové. Oscar naprosto zasloužený...¨. (21.08.2006)

UNAVENÍ přímo volají po srovnání s vynikajícím Karovým ruským filmem pěrestrojkové éry VČERA BYLA VÁLKA. V obou případech se pohybujeme ve světě trockovských "rudých samurajů", ale zatímco v prvním případě se jedná o mimořádně zdařilou mikrosondu ze života historické osobnosti, osobnosti občanské války, člověka silného i slabého svou naivitou, v druhéím jsme svědky šiře založeného poutavého "školského" pohledu tehdejšího mládí budoucí MLADÉ GARDY či legendární Zoji Kosmoděmjanské. Jeho protihráč je postavou neméně tragickou stejně jako hlavní ženská postava, generálova choť. Zdařilý námět, scénář i režii provází celý trs mimořádných uměleckých hereckých výkonů. O Michalkovovi již byla řeč, Meňšikov svůj nesnadný part zvládá s mimořádnou bravurou a velké uznání si zaslouží i skvělá litevská herečka Ingeborg Dapkunaite stejně jako krásná holčička Naděždy Michalkovy; její naivita a civilismus projevu spolu s dětským půvabem jí dávají neskutečnou působivost; na malém prostoru se k velkému výkonu rozehrává i vynikající ruský herec Vjačeslav Tichonov. Ve své době to bylo dílo otevírající další a další z bolestivých ran deziluzí o režimu, který proklamoval slunce, z nějž se rodily mučírny Lubjanek a koncentrační pracovní tábory gulagu. Název díla je symbolický: letní slunce je i sluncem iluze a sebeohlupování (jak skvěle ve svých vzpomínkách zaznamenala Naděžda Mandělštamová). Rok 1936 je prvním rokem moskevských procesů, zrůdných stalinských zločinů na Rudé armádě, hlavní příčině slabosti sovětskoruské moci v hrozném roce 1941 Velké vlastenecké války. V UNAVENÝCH zřejmě Michalkov nejen režisér, ale i herec vytvořil jedno ze svých největších děl, na němž jako spoluscénárista participoval i jeho nevlastní bratr Andrej Končalovskij. (22.06.2011)

Film, v němž se potkává poetika Višňového sadu s poetikou socialistického realismu. Poetika starého poklidného buržoazního světa s chaotickým a bizarním novým řádem stalinistické linie. V poklidných kulisách sovětského venkova, v haronickém rytmu tradiční ruské rodiny, rozehrává se zprvu nenápadný, posléze však naprosto strhující příběh pomsty a svědomí. Příběh člověka v masomlejnku dějin, člověka, sežehnutého (nikoli unaveného!) sluncem revoluce. Není pochyb o tom, že komorní příběh podobně jako v kinematografii jugoslávské metaforicky zrcadlí svět stalinského SSSR (tedy svět formovaný a vláčený ideologií). Zrcadlí ho se sugestivitou až děsivou, přitom nijak nevynucenou prvoplánově šokujícími záběry. Zároveň Michalkov rozehrává neobyčejně čisté a uvěřitelné tóny romance, ve kterých dominuje neuvěřitelně charismatický výkon samotného režiséra a především jeho dcery Naděždy. Jejich vzájemné souznění je absolutní, překrásné, nepopsatelné. Drama člověka, který věří náboženství nového řádu, utopii krásného zítřka, a sám se posléze stává jeho obětí, je díky těmto dvěma něčím napovrchu civilně harmonickým, pod povrchem drásavě dramatickým. Fantastický výkon předvádí i Oleg Menšikov, jeho studie vnitřně rozpolceného člověka má čitelnou strukturu a obrovskou vnitřní dynamiku. Absolutní je pak Michalkův cit po kompozici obrazu, pro střídání poklidných výjevů staroruské rodiny a až komicky koncipovaných vpádů socialismu do života lidí. Leitmotivy kulového blesku a bloudícího stěhováka rámují precizní kompozici, dodávají ji pravidelný rytmus i přídech absurdity. Konstrukce stalinského balónu pak symbolizuje věčnou přítomnost vůdce ve všednodenních radostech i strastech. Nelze nezmínit ani píseň, která dala filmu jméno a která svou melancholií vhání slzy do očí. Michalkovova výpověď o stalinském režimu je proto tak účinná, proto tak bezprostřední, že není sama o sobě žalobou, ale zaujatým vyprávěním o osudech lidí. Lidí, jejichž životy fantomický vůdce jedné šestiny světa spálil na popel. (25.10.2006)

V konečném výsledku geniální obžaloba stalinistických čistek v sovětské armádě konce 30.let. Ze začátku film klame tělem, Michalkov přehršlí humorných situací a zobrazením idylického rodinného zázemí plukovníka Kotova ukolébává diváka, aby ho pak na konci pořádně chytil pod krkem a ukázkou praktik agentů NKVD pořádně přidusil. Laskavý i hrůzný je Michalkovův a Imbragimbekův film a Oscar je v těch nejsprávnějších rukouch. A co bych také rád vyzdvihl, jsou herecké výkony všech zúčastněných, zejména samotného Michalkova a jeho skutečné dcerušky Naděždy, která je se svojí bezprostředností naprosto odzbrojující, jakoby stát před kamerou byla ta nejlehčí věc na světě. (31.07.2006)