Unaveni sluncem

Nejsem si ani trochu jistý, zda jsem všechno pochytil. Myslím, že ne, ale rád si to nechám dovysvětlit, abych mohl přihodit i tu poslední hvězdu, jelikož ač jsem se trochu ztrácel, Unaveni sluncem se mi ohromně líbilo. Popisky k filmům nečtu a tak jsem první půl hodiny nechápal, v čem a kde je ta výjmečnost...ale měl bych být trpělivější - je tam. (07.10.2013)

Nebudu se tady rozplývat tak, jako většina hodnotících, ale nemůžu upřít filmu některé kvality. Ze začátku mírně nudný, ale to po chvilce přešlo a ani mi nepřipadal dlouhý dvě a půl hodiny, utekl celkem příjemně. Z čeho hlavně těží je scénář, který v podstatě za půlkou úplně změní žánr a herecké výkony, mezi kterými jednoznačně vévodí naprosto úžasná malá Naďa. Znova si tohle dílo už asi těžko někdy pustím znovu, ale poprvé bylo opravdu zajímavé. (23.11.2006)

Film je situován do nádherného prostředí ruského venkova. Příroda, lesy návštěva pláže u řeky, nádherné, neustále slunné počasí (do teď jsem si ruskou představoval pouze jako studenou krajinu), nekonečné pole na konci filmu – to vše působí naprosto uklidňujícím a bezstarostným dojmem, stejně jako harmonické prostředí rodiny Plukovníka Kotova. Opravdu se krásně koukalo na společné večeře, hraní na klavír, výlety, vztahy v rodině, pravidelné hraní her a fotbalu i na úžasný dům, ve kterém rodina bydlela. Na pohled dokonalý rodinný život. I když takto si asi v Rusku v té době žil málokdo. Tak nějak jsem měl v hlavě, že v tomto období trpělo v Rusku více rodin hladomorem než takovýmto blahobytem. Vůbec nejdojemnější na celém filmu byl podle mě herecký výkon malé Nadi, její poznámky, chování, zpívání, družnost, úsměv a hlavně vztah se svým otcem, který byl nejlíp poznat na výletu na lodi. Celý film byl velké herecké vystoupení, ale malá Naďa a její otec – opravdu velmi charismatický a sympatický, kterého ztvárnil sám režisér Michalkov a ukázal, že je universální filmovou osobností, tomu všemu opravdu dominovali. Humorná vložka v podobě řidiče, hledajícího čtvrť, kterou nikdo nezná, se taky moc povedla a aspoň diváka spolu s výstupy malé Nadi (např. Byl jste někdy v zoo?) donutí, během celkem vážného filmu, se pořádně zasmát. Děj filmu má pomalé tempo a po většinu své stopáže udržuje dobrou náladu. Přituhovat začíná až na konci snímku. Ale myslím si, že film by obstál a byl uznávaný, i kdyby se závěrečná čtvrthodina odebrala naprosto jiným směrem a film zůstal pouhým nepolitickým rodinným dramatem. I přes hodně dlouhou stopáž, se člověk nestihne nudit. Mně se film nakonec líbil a několikrát jsem s odstupem času jeho hodnocení zvýšil a Oscar za cizojazyčný film byl asi zasloužený, ale pravděpodobně si toto dílo už v budoucnosti znova pouštět nebudu. U mě za 70%. (01.10.2009)

Proslulá stalinská čistka, masová likvidace důstojnické elity sovětské armády. Jeden příběh. Atmosféra prosluněného venkovského domu z ruského románku, vše smíšeno: Sluncem zalitý „svátek stalinských vzducholodí“ (wtf? sic!), starý rudý hrdina přiženěný do klasické ruské vzdělané rodiny a její odchovanec coby agent NKVD. Soudruh Stalin nad tím vším jako takřka neexistující Velký Bratr září na nebi, jeho světlo proniká všude. Propletenost staré dobré Rusi s Rusí sovětskou personifikovaně vyjádřena na druhou, na třetí, na entou. Rozkošná dceruška dědičkou rudých i bílých. Její jméno je Naděje (Naděžda). Marusja = Moja Rossija? Dojem ze zpracování: Po celou dobu skvělá atmosféra, ale trochu mělčina, takže se nemohu ponořit do toho, co se mi předkládá (snad proto, že v tom nejsem doma). Poslední fáze to nejen dokonale vynahradí, ale také zpětně dodá hloubku předešlému příběhu. Mohli se jen trochu krotit se závěrem; dvojmo, trojmo nastavovaný konec by ušel, na pětkrát na šestkrát už je to trochu moc. Naopak celková délka nevadí. Uctívaný bolševický velitel trochu moc plakátový, zhrzený agent trochu moc nekonzistentní, ale tak to má být, aspoň na širé Rusi, matce rodné. Ještěže mi Hirnlego připomněla: duety otce (byť vypadá jako dědeček) s bezkonkurenční dcerou jsou v celém filmu tím nejhezčím. (20.07.2011)

Režisér Nikita Michalkov měl šťastnou ruku, když roli hlavního geroje Kotova svěřil svému oblíbenému herci Nikitovi Michalkovovi. Usměvavý Kotov je největším kladem snímku, sympatický křivák Míťa za ním ovšem moc nezaostává a cvičení civilní obrany mi řádně roztáhlo koutky úst. Tím u mne ovšem klady končí. Děj neodvratně směřuje k očekávanému konci, svéráz figurek sovětského národa mne nechává poměrně chladným a pomalé tempo vyprávění naprosto nevyhovuje mému časovému zaneprázdnění. (16.12.2011)