Pompeje

Pokud se na film díváte kvůli tomu, že vás zajímá obsah, tak bych to moc nedoporučovala. Děj celkově nic moc, půlku filmu se v podstatě nic neděje, až potom na konci se to konečně trochu rozjede, spolu s výbuchem sopky, tím to ale celkově končí. Zbytek byl už pak poměrně absurdní. Zhlédnuto hlavně kvůli Kitovi, takže takové slabší 3* (27.01.2015)

Antická katastrofická pohodička. Daleko snesitelnější než 2012 nebo Harlinův Hercules a zdaleka funkčnější než většina každoročních letních výplachů. Čert vem, že Anderson a scenáristé kradou, kde se dá. Až na dvacetiminutovku před "historickou rubanicí", kde se zbytečně řeší politika, to - jako u Andersona tradičně - šlape, akce je parádní a Kit-Kat s Emčou jsou adekvátní natolik, že to v závěru může slabší povahy i díky nekompromisnosti malinko polechtat na srdečních partiích. Jen ten Kiefer to imho v té poloze Jacka na římský způsob moc nedává. Asi málo chlastu v přívěsu. (03.05.2014)

Tak co, klucí? Tesilky škrtily při tom zhodnocování tupé gladiátorské vyvražďovačky? Špatně se při tom hloubalo nad předsókratovskými principy dialektiky Zénóna z Eleje? Že prý Pompeje nenabízí obhajobu Parmenidovy nauky o nedělitelnosti bytí a nemožnosti pohybu? No kurva! Žehrovali jste na nedostatek epikurejského axiomu, že strachu z bohů netřeba jakožto i ze smrti? I vy klucí jedni! Nebylo vám po chuti trochu lásky a potu na pozadí epické přírodní katastrofy, že jste tu tím tak ostentativně pohrdli? Existencialismus vás úplně zkazil, vy ch*y*t*r*o*l*í*n*i. Pompeje snad poprvé ukazují příběh, který zaujme i bez zpomalujících záběrů a zcela dokonale hraje hru na kočku a na myš, kdy se mírné otřesy neustále připomínají a nenápadně útočí a hlavně oznamují: "Vaše starosti bychom chtěly mít." Načež v situaci nejkritičtější sopka vychrlí své smrtící magma, které se nám zprvu může jevit jako osvobozující. Přísahám, že se ještě nikomu nepovedlo vytvořit takovou symbiózu mezi živlem a osudem člověka. A že tu takových pokusů bylo, že pane Emerichu? (30.05.2014)

Když nejdivočejší z režírujících Andersonů naládoval mušketýry do létajících vzducholodí, byla z toho celkem vítaně přepálená akční komedie, která by klidně unesla pokračování. Místo toho ale bohužel dostáváme katastrofický (neplést s katastrofálním) mix Gladiátora a Titanicu, na který se zbytečně mrhalo časem a penězi. Výsledek je totiž očekávaně tupá blockbusterová šlichta, kterou humor ani dobrodružství nespasí. Proč? Protože tu prostě nejsou. Anderson se totiž neobratně pokouší o vypjaté historické drama, které pochopitelně osciluje mezi směšnou televizní fraškou a béčkovým akčním výplachem, v němž je sice spousta sekání a padání, ale nezajímá vás byť jediná postava. Ještě že má scénář docela koule, příběh kvapně ubíhá a v poslední třetině se všechno velikášsky digibortí. I tak se ale Pompeje těžko škrábají do ultraklišovitého průměru, který si zvráceně užívá tak maximálně Kiefer. Proto je velká škoda, že ho zabíjí podivný dabing. S Trojanem by celé určitě bylo o třídu "lepší"! (19.03.2014)

Nadšené reakce, objevující se (ne tak) paradoxně v umělecko-auteurských kruzích (např. Notebook/MUBI), mě přiměly očekávat od Pompejí málem Andersonův magnum opus, ale k nekompromisnímu designu Resident Evil: Odplaty má tenhle film bohužel celkem daleko. Je pravda, že mizanscéna tady získává na důležitosti jako jeden z určujících prvků snímku, který v kontrastu pracuje s naprosto jednoduchým (byť ne zcela primitivním) vyprávěním. Stejně důležité jako postavy je tady prostředí, ve kterém se nacházejí. Film to nejsilněji signalizuje na samém začátku, kdy vystřídá několik různých lokací (aréna, les, pole) a vždycky postavy snímá v zadních plánech skryté za nejrůznější přírodní nebo architektonické překážky - trávu, stromy, mříže apod. Ke konci se zase ke slovu dostává očekávaná totální destrukce, která pak ovládá obraz zase trochu jiným způsobem - nicméně postupně se stává zcela dominantní, což určitě bylo ještě mnohem patrnější na plátně v 3D. _________ Pompeje jsou nicméně zajímavé interpretačně, kdy jde o ukázkový, přímo vzorový příklad apokalyptického filmu, který do krajních mezí dovádí Žižkovu ideu "dokážeme si spíše představit konec světa, než sebemenší změnu v kapitalistickém systému." Katastrofa tady doslova plní zrovnoprávňující funkci, která je ve filmu spojovaná s bohy, ale jde přitom jednoduše o manifestaci určitého společenského přetlaku, který se nemohl projevit jiným způsobem. Lidská revoluce tady není možná, je nutný zásah zhůry, ultimátní deus ex machina. Zároveň film opět ukázkovým způsobem potvrzuje, že dokonalá, nadčasová láska může vzniknout jenom v momentě, kdy čelí jistému konci - v tom momentě je najednou zachovaná navždy a její tragika spočívá v tom, že pokud by jí bylo dovolené žít šťastně a spokojeně dál, vyprchalo by z ní postupně všechno, co ji definuje. (20.11.2014)