Fair Play

Ten film má několik předností, ale myslím, že zobrazovat normalizaci jako boj "dobra se zlem", jak je cílem režisérky (a přesně to jsou její slova), je zkrátka nešťastné. To, jak jsou hrdinky nekonečně nevinné a omlouvané v každém svém rozhodnutí a veškeré zlo systému se soustředí do konkrétních figurek typu "zlý estébák" a "trenér kariérista", celý problém hodně zplošťuje. Taky se pozná, že první bylo téma a jemu na míru se domýšlel příběh, takže ten zůstává čistě modelový a chybí mu osobnější rovina - o hrdiny jsem se nezačal moc zajímat. (05.03.2014)

Azda najväčším problémom Fair Play je jeho neschopnosť vytvorenia vlastnej identity; podriadenie divácky ústretového príbehu naivite hlavnej hrdinky. Nakladanie s reáliami je skresané len do niekoľkých čiernobielych figúr, ktoré spĺňajú rolu stelesnenia dobra (tréner, matka) a zla (ŠtB, štátna mašinéria), resp. čestného jedinca a skazeného systému. Konanie postáv a dialógy sršia alibizmom, ktorý nič na situácii nemení, len problematiku značne banalizuje a znevažuje v neprospech vyústenia a emócií, ktoré má (malo by) vyvolať. Narúšanie intimity Anny je čisto účelovým krokom pre načrtnutie vzťahu k športu. Beh bol vždy symbolom úniku, slobody, a inak to nie je ani tu. Iné postavy však nachádzajú únik v zakázanej chémii, ktorej hrdinka trvalo odporuje, čo sa stáva nosným motívom. V konečnom dôsledku tak film nie je ani o športe, ilustrovanom fyzicky náročne pôsobiacimi scénami (pri ktorých je zručne využívaný steadicam), ani o súboji so socialistickým zriadením, ako skôr snahe vyrovnať sa s ním po svojom. Sedláčková si úplne dokonale neporadila s figurálnosťou na najjednoduchšej úrovni (scéna, v ktorej Anna stojí vedľa obrej busty Karla Marxa, zdôrazňujúcej mohutnosť a silu socialistického štátu, je až na smiech) a casting má tiež svoje muchy - tú najväčšiu vidím práve v obsadení Judit Bárdos, ktorá do už tak jednoduchej postavy mimo obnaženého tela vkladá minimum (argumentovať úsporným herectvom považujem v tomto prípade za bezpredmetné a mimo realitu). Ostatní si oveľa lepšie nevedú. Oslavné reči sa minuli účinkom a tunajšia dobová atmosféra šla absolútne mimo mňa, za čo môže čiastočne aj výber hudby (Žbirka nikdy nebol mojou šálkou kávy a skladby, z ktorých cítiť jeho niekdajšiu hudobnú produkciu sú vyčpelé). Korunovanie emblémovým záverečným záberom totožným s úvodom však ukazuje, že aspoň vo formálnej stránke má Sedláčková, narozdiel od plochého obsahu, trochu jasno. 40% (28.08.2014)

V polistopadové filmové produkci hrané kinematografie patří FAIR PLAY do mírného nadprůměru a je také pozoruhodný tím, že se obírá sportem, v tomto případě vrcholovým. Tato temná kapitola našich předlistopadových dějin mohla být ještě o něco přesvědčivější buď tím, že by vypustila poněkud samoúčelnou vazbu na Chartu 77, nebo pokud by založen na skutečném případě, řečeno polistopadovštinou, pokud by narativ byl opřen o dokumentárně doložitelnou skutečnost. Herecky i režijně byl film zvládnut na profesionální úrovni. (07.04.2023)

Kľudne by som dal Fair play štvrtú hviezdu, lenže....Film síce vyzerá aj 25 rokov po revolúcii stále ako televízna inscenácia, ale povedzme, že sa jedná o autorský zámer, natočiť túto tému komorne a s koncentráciou na tých pár dôležitých postáv. Takže problém má so zopár klišé, ako Geislerová, ktorá sa po výsluchu musí pozvracať, to vidím v každom druhom filme a takéto scény už budem pretáčať, preklikávať, zatvárať oči. Nič originálnejšie sa na vyjadrenie psychickej nepohody nedá vymyslieť? Prečo preboha tvorcovia prezrádzajú, v ktorom roku sa film odohráva, keď si to môžu nechať ako tromf na konci v podobe prekvapivej pointy, ktorá by navyše skvele v kontexte filmu fungovala? Keď viem, ako to skončí, tak to jednoducho ani pri skvelom tempe a dobrých hereckých výkonoch nemôže byť ono. Alebo si Sedláčková myslí, že publikum navštevujúce dnes kino nevie, čo sa v roku 1984 odohralo? Možno nevie, hádať sa nebudem. (21.11.2014)

Psáno na webové stránky SOŠ a VOŠ, Nový Bydžov: Ve čtvrtek 19. března promítalo naše novobydžovské kino nový český film s názvem Fair Play, zabývající se problematikou života sportovců za dob minulého režimu. Propagační materiály (plakát, trailery, TV spoty apod.), ale hlavně obsah samotného filmu udělaly dojem i na žáky sportovního managementu naší školy. Alespoň biografickou formou se tak studenti vžili do role sportovců v době, kdy slovo "svoboda" mělo hodně zavádějící význam. Tento depresivní snímek poukazoval na tehdejší politický nátlak, který byl znát všude, kam československé oko dohlédlo. Komunistický režim chtěl mít moc nade vším a ve všem a sport bohužel nebyl výjimkou. "Nebudu reprezentovat tenhle systém," pronesla hlavní hrdinka filmu, která si prošla tvrdou cestou plnou životních překážek a silného sportovního drilu za podpory anabolických steroidů (dopingu), které jí předepsali "ti shora". Z filmu se dala též rozluštit jakási satira vůči naší světové rekordmance Jarmile Kratochvílové, která sice tvrdí, že dopingu se nedotkla ani přes rudý šátek, ale třeba o užívání dopingu ani nemusela vědět, což bylo ve filmu dost jasně řečeno. Fair Play nekončí žádným happyendem, ba naopak. Vše končí rádiovým přenosem Svobodné Evropy, vyjadřující bojkot letních olympijských her v Los Angeles roku 1984 kvůli "nedostatečnému zajištění bezpečnosti a nerespektování důstojnosti sportovců a také kvůli nesouladnému tažení americké politiky." Byl to určitě zajímavý a hlavně poučný zážitek pro naše žáky sportovního managementu, kteří si udělali po všech stránkách názor na sport za komunistického režimu. ___ (Jiráskovo divadlo, Nový Bydžov) (21.03.2014)