Das Bett
The Bed
Režie:
Oskar ReifScénář:
Oskar ReifKamera:
Igor LutherHudba:
Václav VondráčekHrají:
Michal Przebinda, Stanislava Jachnická, Sylva Langová, Jana Yngland Hrušková, Věra Kalendová, Jana Drbohlavová, Jan Pilař, Bohuslav Ličman (více)Obsahy(1)
Říká se velmi nepřesně: Žijeme na tomto světě a jsme jenom lidé... To ale není pravda. Žijeme totiž minimálně ve dvou světech: ve světě mužů a ve světě žen: a nejsme jenom lidé, ale jsme jenom muži a jsme jenom ženy. I když... Existují dnes ještě vůbec muži? S Lubošem Urnou - čtyřicetiletým hlavním hrdinou filmu - se seznamujeme v okamžiku, kdy umírá a tedy tento svět opouští. Bezprostřední důvod jeho smrti je banální a tragikomický současně, stejně jako situace, ve které se tak stane. Dokonce by se mohlo říci, že Lubošův konec je podobný většině událostí v jeho životě. Od útlého mládí až po dospělý věk. Kdo je vlastně Luboš Urna? S jistou mírou nadsázky je možno říci, že jde o určitý charakteristický typ příslušníka mužského pokolení konce dvacátého století. V jistém slova smyslu je možno Luboše označit za předobraz či určitý prototyp velice pravděpodobného mužského živočišného druhu ve třetím tisíciletí. Luboš je, stručně řečeno, reprezentant ne vlastní vinou degenerujícího biologického druhu - mužů, které zcela ovlivnil, pohltil a si podmanil plíživě agresivní svět žen.
Luboš se přitom nikterak nevymyká z průměru. Je učitelem, má rodinu, dvě děti, ale také značně vyvinutou citlivost a obrazotvornost, či přímo fantazii. Dalším charakteristickým rysem jeho života je skutečnost, že žije převážně ve světě žen.
Porodila ho žena, vyrůstá mezi ženami, dospívá mezi ženami, oženil se ženou a zplodil s ní dvě děti - samozřejmě ženy, mezi ženami pracuje, mezi ženami nakonec umírá... Mužů bylo v Lubošově životě vždy poskrovnu. Ve srovnání se ženami působili jen jako pouhé stíny, epizodisti velkých slov, prázdných gest a zanedbatelných činů. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (136)
Naprostý unikát v české kinematografii, který v ničem nezadá se Švankmsjerovými filmy, co se týká osobitosti a surrealismu, ale mnohem více vychází z tradice 60. let (a možná i Jana Němce). Jde černohumorně vtipnou alegorii na svět mužů a žen, se kterou mnozí nebudou souhlasit a ještě větší počet i vůbec nestráví. Ale přesto jde o velmi hodnotný a artový kus. Samozřejmě musím vyzdvihnout nádhernou kameru a celou vizuální stránku filmu, dále pak herce, i když ne každému vyhovuje ve filmu divadelní pojetí. A scéna s Andrejem je naprosto geniální. ()
Chtěla bych taky vyšetřit, prosím. Postel je taková malá úchvatná autobiografická surrealistická temná úsměvná snová dokonalost se skvostnou černobílou kamerou Igora Luthera a (poněkud spletitějším) dějem se spoustou skrytých významů. V Lubošově životě moc mužů nebylo a snad o žádném z nich by se nedalo říct, že byl normální. Snad až na fotbalistu z Chile, na kterého myslí během pěkných chvil. No a tak se nešťastný Luboš potácí nepochopitelným světem žen a svým podvědomím (obchod s použitými potravinami, dávno zesnulá babička a její teorie o mužích přechodných…) a pořád někam uniká, aby našel štěstí až po smrti. (záběr na šukající psy) Myslíš, že se jí snaží pochopit? Dyť je to proti přírodě. A co je proti přírodě je nepřirozený. Chlap tady není od toho, aby ženskou chápal. ()
Dějiny poválečného Československa genderovou optikou. Film jiný i za cenu vlastní schizofrenie. Navenek feministický, v jádru šovinistický, útočný i omluvný, v němž se mužský divák najde stejně snadno, jako ztratí. Díky Lutherově kameře bezpochyby vizuální vrchol polistopadové kinematografie. Zatím nepřekonaný. 75% Zajímavé komentáře: Flipper, Pražák ()
Postel se zcela vymyká ostatní filmové tvorbě 90. let. Je to totiž surrealistický umělecký film, což samo o sobě není až tak vyjímečné, ale Postel je film fungující. Oskar Reif dokázal vytvořit svébytný, uzavřený ale věrohodný a svým způdobem logický svět. I přes veškeré přechody mezi snem a realitou, je-li nějaká, nemá divák problém se ve filmu orientovat chápat jej. Takovou atmosféru v českém filmu nidko jiný vytvořit nedokáže, v zahraničí to umí např. Terry Gilliam nebo David Lynch. A toho si cením. Navíc námět, krize mužství, je aktuální, ne-li nesmrtelný a je zpracován tak, že by sand i Sigmund Freud. Přidám-li k tomu vynikající, nádhernou kameru a stavby, je pro mě Postel jedním z nejzajímavějších filmů české kinematografie. ()
Galerie (21)
Photo © Barrandov Biografia
Zajímavosti (8)
- Grafik Michal Cihlář získal ocenění za nejlepší plakát roku 1999 (byl to jeho první a současně poslední filmový plakát). (charlosina)
- Herečka Hana Seidlová se ve filmu objevila po 20leté pauze. (M.B)
- Roku 1999 dostává 5 nominací na Českého lva (nej. režie, scénář, kamera, výprava, ženský herecký výkon ve vedlejší roli). (charlosina)
V době uvedení do kin musela Postel působit jako zjevení a o to více, že necílila na běžného diváka. Je to vysoce umělecký film tepající do ženského feminismu i mužského šovinismu s kupou originálních nápadů a hříček. Hlavním hrdinou je obyčejný muž, žijící od dětství obklopen výhradně ženami hledající co je to ten mužský svět a zjišťující, že už asi neexistuje, že zanikl a muži již nejsou těmi, kteří dříve ,,nosili uniformy a pili kávu bez pěny''. Z tohoto jej nevyvádí ani dospělost kdy naopak tápe ještě více ve snaze pochopit. Postel je zajímavým mikroskopem nahlížejícím do vztahů mezi muži a ženami a tak trochu konstatuje, že muži dneška zdegenerovali. Že jsou jakýmsi nástupnickým druhem vymřelých pravých mužů. Naštěstí však ještě není pozdě a ještě pro ně není úplně vše ztraceno i když ,,plavat proti proudu evoluce nelze'' :-). Řekl bych, že v době kdy ženy s vážností diskutují zda bude muž místo nich na mateřské, nebo zdali jde muže rozkojit - je tenhle film ještě aktuálnější než kdy jindy. Ženy v mnoha ohledech dohnaly muže a jsou jim nyní ve všem téměř rovné a už primárně nepečují o teplo rodinného krbu a potomstvo. Dnes střílí z tanků, řídí bagry, pilotují raketoplány, zatýkají zločince... Jenže z nějakého důvodu či něčího záměru zkrátka pro pokračování lidského druhu musí stále být matkami. Stále jsou ženami a buď jak buď mají-li děti, jsou na nich ti malí závislejší než na otcích. A zde nastává problém. Emancipovaná žena matka - kojící, peroucí, vařící a k tomu nově řídí zeměkouli najednou nějak nemá čas pořádně na nic. A tak požaduje, aby muž zastal část její obsáhlé práce (kterou si ovšem na sebe navalila sama), aby jí pomohl a ulevil. Nechce však pomoci s nově nabitým zábavným a těžce vydupaným řízením zeměkoule, ale s ženskými pracemi. A tak nejeden překvapený a leckdy i náhlými požadavky vyděšený muž naprosto nepřipravený na tu ženskou ofenzivu musí řešit problémy, které jeho otec nemusel, nemluvě o jeho dědech a pradědech. Zatímco ženy měly na svoji emancipaci více než sto let, po mužích se chce během posledních dvou dekád aby se ihned přeorientovali a aby se ihned přizpůsobili. Jenže mužský svět je složitější než si ženy myslí. I já sám si občas doma říkám, kde vlastně je ta hranice z níž už v rámci kompromisů nehodlám ustoupit ani krůček...?! :-) Ženy nás chtějí jiné. Originální, chlapské. Zároveň se nás ale snaží předělat k obrazu svému a chtějí abychom je chápali. Pokud se to nakonec některé podaří, nenastává vysněná harmonie, ale nuda. Proto pokud vám nehrozí, že vás zavřou, utíkejte hlava nehlava. Jen nečekejte, že ten váš poslední velký útěk bude úplně definitivní! :-). Postel je těžko uchopitelná snová surrealistická záležitost s neskutečně krásnou kamerou. Igor Luther je frajer ! Postel nesedne každému, pokud ji však dáte šanci byť jen zaměřením se na jednotlivé epizodky, uvidíte že v ní nakonec tu genialitu a zalíbení najdete. A jestli je něco v Posteli geniální, je to hudba. Ta je mistrovsky složená z vážné hudby jíž dominuje Bizetovo flétnové Entr'acte z Carmen. (Mimochodem moje zamilovaná skladba). Od nyní ji budu mít asi navždy spojenou se scénkou na pláži ! :-). Dávám za 5 chloupků Těreškovové. * * * * () (méně) (více)