Birdman

„RIGGAN THOMPSON, ZNÁMĚJŠÍ JAKO BIRDMAN, SE POKOUŠÍ SNÁŠET VEJCE NA BROADWAY…“ /// Birdman není film. BIRDMAN JE DIVADLO! S tunama dialogů a monologů a důrazem na herectví. Kamera se dívá do ksichtu nebo na zátylek, herci do toho dávaj všechno a náročnej divák to (koukám) voceňuje. Ale co mám dělat já? Co si mám myslet, co mám cejtit? Přestože mám divadlo rád, jsem ztracenej jak Goro v Tokiu. Tohle je na mě kurva dost náročný, protože, když už si myslím, že všemu rozumím, přichází šílenství a já… já jsem na tom podobně. Alejandro González Iñárritu nastavuje zrcadlo. Novou formou umění, která mě neoslovila, ale chápu, že na tom někdo (ty vole, jak někdo? Všichni! Počkej, vlastně všichni né, je tady jeden…) něco viděj. To já to vidět ještě jednou, tak mi regulérně hrábne. Ale za Keatona, Emmu a Edwarda dávám 3*. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Protože tohle viděli všichni. A všem se to líbilo! (kromě Ludi, Mirka…) 2.) Taky mě to napadlo – MÍT TAK KŘÍDLA! 3.) Thx za titule ,,gimli61“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (23.01.2015)

Nejlepší Iñárritu s prostým, leč nesmírně působivým drum score, které do jisté míry nahrazuje absentující (viditelný) střih a plní funkci předělů. Kamera neúnavně kroužící v útrobách druhořadého divadla není vždy příjemná k sledování, ale ponor je o to intenzivnější. Nortonův divadelně-filmový výkon je opravdu strhující a působivý jako sexuální apetit jeho postavy před zaplněným hledištěm. Zkrátka film s velkým ptákem. [Kino] (09.01.2015)

Působivý film, nejspíš nejlepší Iñárritu. Sice poněkud čitelné a nepřekvapivé, ale jednozáběrová hektičnost dodává určitě dostatečnou intenzitu. (Jinak myslím, že princip divadla tkví v ohraničenosti prostoru a statice než v absenci střihu, takže ve mně Birdman divadelnost rozhodně neevokoval o nic víc než Gravitace. Jasně, hodně se tu zmiňuje vedení herců a nastupování postav na scénu, ale rozhodně na mě Birdman působil v důsledku velmi filmově spíš než divadelně.) (09.01.2015)

Tak si to shrňme. V roce 2014 MCU jelo už 6. rokem, DCEU se přidalo 2. rokem, čtení komiksů bylo v plném proudu mezi mainstreamem i mezi akademiky. Logicky tedy přišel artový projekt, který z této situace vytěžil maximum. Alejandro González Iñárritu sáhl po hře Raymonda Carvera What We Talk About When We Talk About Love (1981), na jejímž půdorysu vystavěl broadwayské backstage drama. A to nikoli drama ledajaké, ale okořeněné krizí středního věku a superhrdinským subžánrem. A protože hlavní roli dostal Michael Keaton alias Batman 89, nelze než zatleskat. Někdo by mohl namítnout, že jde zde forma až sebestředná - a ona je. Jednotlivé dlouhé záběry snímané ruční kamerou jsou nazkoušené jako samostatné malé divadelní inscenace, hudbu obstarává prakticky výhradně improvizující bubeník. Ale tak už to v umění chodí, že se předhání forma i obsah. A tady si to naštěstí všechno sedlo v jeden pohlcující celek nevšedního tempa. (03.02.2024)

Keaton po 20 letech vylezl z kanálu a ztvárnil postavu herce, který 20 let v kanálu žije a chtěl by ven. Všichni si tedy vsugerovali, že hraje sám sebe, o to větší na něho pějí ódy a jako bonus ještě dostane Oscara ze soucitu. Fakt bravo! Práce kameramana je příjemným zpestřením jinak velice nezáživné podívané na zdegenerovanou skupinku osob snažící se přežít na Broadwayi. Všem jasně kraluje Norton, který se na přelomu tisíciletí dost hlasitě ucházel o herecký trůn a teď se snad už konečně vrátí do první ligy, kam jednoznačně patří, jen to chce lépe vybírat role a filmy. Jeho scény se Stone totiž zastiňují i oceňovaného Keatona. Hudba je příšerná, Rigganovy stavy otravné a závěr je typickou ukázkou tvůrčí impotence. (24.01.2015)