Birdman

Iňárritův debut Amores perros mě kdysi dostal do kolen a vytvořil jsem si k tomuhle latinoamerickému režisérovi zvláštní vztah, porozumění. Žádný z jeho dalších filmů sice ten debut nepřekonal, ale i tak jsem Iňárritovi nikdy nedal míň jak 4*, prostě to nebylo nutné. Na Birdmana jsem šel s pocitem jistoty, že se nemůžu bez ohledu na pozitivní ohlasy splést a přece jsem už po deseti minutách cítil, že se s režisérovým viděním světa tentokrát míjím. A každou další minutu stoupalo mé rozladění a odmítání viděného. Na zpáteční cestě jsem projížděl křižovatky na červenou a s ďábelským chechtotem děsil chodce na přechodech. Ale stejně to nepomohlo, měl jsem dokonale zkažený večer. Kdybych dal jen na emoce, dopadlo by to ještě hůř než na pouhé 2*, ale formální kvalitu zpracování filmu Iňárritovi upřít nemůžu. Jednoduše nemám rád teatrální, pozérské a afektované filmy. Vyhýbám se termínu pseudointelektuál, protože ho s oblibou používají ultrapravičáci k nálepkování nepohodlných osob, ale k tomuhle snímku označení pseudointelektuální sedí jako šroub do matice. Ukázkový případ midkultu, snaživě předtírajícího myšlenkovou hloubku. Před delším časem mi lékař diagnostikoval nákazu roupem a předepsal léčebnou kúru, po jejím absolvování jsem se zamkl na dva západy na toaletě a sledoval svou stolici, jestli jsem už v pořádku. Přístup Iňárritu mi přijde stejný jako ta má nelibá činnost. Jestli můžu něco ocenit, pak je to výkon Edwarda Nortona, jeho suverénní a rozmazlená divadelní hvězda zahraná s potěšením je ozdobou filmu, tenhle druh sobeckého hajzlíka Nortonovi sedí. A fajn byla i přítomnost Emmy Stone. Ocenění akademií jsem předpokládal, tenhle druh uměleckého trýznění a úhel pohledu jí myslím dokonale sedl. Za sebe říkám - už nikdy... Celkový dojem: 40 %. (02.03.2015)

Honba za úspěchem a krocení nezkrotitelného ega a hvězdných vrtochů v plné nahotě. Mexičan Alejandro González Iñárritu hýčkaný za formu svých předešlých látek nenatočil film špatný nebo průměrný, to v žádném případě. Jen tentokrát přišel s kusem, ke kterému jsem si hledal cestu zatraceně obtížně. Způsob podání je famózní, síla celku diskutabilní. Dechberoucí kamera v permanentním pohybu Emmanuela Lubezkiho je skvostná, prolétáme zákulisím divadla a jeho blízkém okolí, prostřihy přes tmu jsou velmi decentní, takže výsledek působí jako na jeden zátah. Ale může to mít i druhou stránku – totiž že je vyčerpávající. Humor na mě nepůsobil, emoce také ne, katarzi jsem necítil. Možná za to může až moc atrakcí naráz. To, jak lehce se proměňují scény, ale přitáhne. Tohle není jen velký návrat Michaela Keatona, to samé prožívá i mnohými lehce zapomenutý Edward Norton, který v druhé polovině devadesátých let vytasil několik trumfů, aby si následně vybíral jen nesmírně průměrné látky. Nicméně ke Keatonovi a Oscarům: viděl jsem letos lepší herecké výkony, Emmu Stone naopak v dané kategorii řadím mezi favoritky, své roli vládne. Tenhle film se dá milovat i nenávidět, to mi věřte. Pocitově ale prostě musím dát za tři. S davem nepůjdu (tolikrát plná palba?), to se mi příčí. Třeba si někdy dáme druhou šanci!! (23.01.2015)

Michael Keaton snažící se zbavit škrabošky opotřebovaného komiksového hrdiny, celebrity v nekompromisním světě kritiků. Obnažit tělo nestačí (ačkoliv to trhá rekordy), pro restart kariéry je potřeba obětovat ideálně sám sebe. Birdman (aneb Nečekané kouzlo lhostejnosti) je takovým tím líbivým filmem se všemi potřebnými ingrediencemi, aby si z Hollywoodu odnesl co nejvíce pozlacených plešounů. A oprávněně, protože jakémukoliv z herců není co vytknout, Lubezkiho kameru lze vychvalovat do nebes (ona v nich vlastně často poletovala) a Sanchezův drum sound je docela neotřelý nápad (i když mi občas trhal uši). Samozřejmě pochvalu zaslouží také ten, kdo tuhle rubikovku dokázal poskládal a barvy na kostce mu ladí, tedy Iňárritu. Jenže, po všech těch pozitivech z komentu, mi nějak dochází, že se po filmu nedostavila ona potřebná erekce (= nadšení), tedy podobný pocit, jaký zažíval Edward Norton na prknech, která (pro něj) znamenají svět .. (17.02.2015)

Tenhle film je pro mě papírově (oblíbený režisér, herci, kameraman) naprostý hit, který mě možná po letech donutí změnit svých 10 nejoblíbenějších filmů. Ovšem nestane se tak. Iñárritu vystavěl groteskní situace a příběh, který diváka přivede do zákulisí divadla i na prkna, která znamenají svět. Dochází k působivým technickým pokusům (přenést divadlo do filmu, aby zůstalo divadlem/natočit film jako divadlo?, důraz na délku záběru "bez" střihu, využití hudby a zvuků - uvnitř filmu/mimo film) prokládaných přesahem, ať k hercům samotným (Keaton, Norton) nebo k uměleckým otázkam o čemkoliv (využití mainstreamových ikon - roboti, Spiderman, Superman, projevy deprese, kritikové, cena za úspěch ...). Přes technickou a tvůrčí preciznost snímku podpořenou kvalitními herci pro mě Birdman v závěru zůstal jako Rhódský kolos rozkročen mezi artovým pojetím a mainstreamem (ať se na něj snaží dívat z patra). Ano, vadí mi ten epilog, ten, který se dá pojmout jako obrácení o 180 stupňů zpět, stejně jako Bobbyho smrrt v Dallase (neznáte? google). PS: ten film ve mě stále otevírá otázku, co je vlastně umění? Jaký je to tlak být tvůrcem v dnešním světě? Už to radši zkrátím a silou mysli si nechám přiletět skleničku s Mattonkou ze stolu na druhé straně místnosti, dyť na to kašlu... jsem letadlo... (02.02.2015)

Se svým menšinovým názorem budu zřejmě stejně nepopulární jako divadelní kritička ve filmu. Příznačně jediná postava, která dokázala vystihnout problém hlavního hrdiny a mimoděk i celého filmu. Stejně jako Riggan touží být hercem, zatímco je pouze celebritou, chce být Birdman uměním, zatímco je pouze komercí. Kdyby (stejně jako Riggan) nepředstíral a přiznal si, čím skutečně je, věřím, že by se mu skutečně podařilo vzlétnout mezi nejlepší filmy loňského roku. Takhle jej drží u země slabiny Iñárrituovy dosavadní filmografie – nucené metafyzické přesahy, banální moralizování nebo sadistická potěcha z utrpení postav. Oproti 21 gramům nebo Babelu Birdmanovi bohudík nechybí humor. Přestože jsou ale těžkopádné dialogy ve většině případů nakonec shozeny nepatřičným gestem nebo poznámkou (Mikeův srdceryvný monolog na střeše, Rigganovo použití autoterapeutického toaleťáku), další vývoj vyprávění dává velkým proslovům za pravdu. Kromě toho, že je Birdman filmem výstředních charakterů a přehnaných hereckých gest, sám svou formou představuje jedné směle velké gesto. Vytváření iluze nepřerušovaného toku záběrů zavání podobnou sebestředností a marnotratností, jaká charakterizuje většinu postav, současně ale slouží k tematizaci dichotomie mezi filmem a divadlem (kde se taky nestříhá), mezi skutečným a fikčním světem. Problémem těchto opozic je, že je film svým permanentně nadsazeným fikčním světem popírá. Všichni se po celou dobu chovají, jako kdyby byli aktéry velkého divadelního představení. Vystupují teatrálně, chovají se zkratkovitě (zejména urážlivě jednorozměrné ženské postavy, sloužící primárně ke zvýraznění talentu silných mužů), neustále nahlas verbalizují své vnitřní pochody a taky jejich precizní příchody na scénu přesně v okamžiku, kdy herec, kterého jsme dosud sledovali, nemá co říct a potřebuje na někoho zareagovat, prozrazují inscenovanost. Když všechno vypadá jako hra, nelze určit, kde (v rámci fikčního světa) leží hranice, za kterou začíná pomyslná realita obývaná skutečnými lidmi se skutečnými emocemi. Chápu, že rozostření dělící linie patří k ústředním motivům filmu, ale pokud je linie rozostřena od začátku, nefunguje kontrast a nedochází na této linii k žádnému vývoji. Birdman je pozoruhodný počin, nepopírám. Třeba kvůli docenění dramaturgické segmentace navenek nepřerušovaného vyprávění se na něj rád podívám znovu, ale pokud budu chtít vidět film, jehož hlavním tématem i kvalitou jsou herci, raději si znovu pustím upřímnou a nevyumělkovanou Premiéru od Cassavetse. Pocitově za tři, technika za pět. Více zde. 75% Zajímavé komentáře: ScarPoul, maddy (21.01.2015)