Poslední cyklista

Voni si nějak na tom svym židovství zakládaj, senátore. Tak já jim něco řeknu: strčej si to za klobouk. To i ta Colette proti tomuhle byla napínavej majstrštyk. Začátek ještě jakž takž, ale proč proboha máme po stopadesáté sledovat stejné osudy lidí, které si nějakej mamlas s knírem vybral k likvidaci. Navíc pouštět se do davových scén v koncentračním táboře s tímhle rozpočtem, výpravou a komparsem je fakt trapas. Zdá se, že mezi Terezínem a Osvětimí jezdil asi jenom jeden poloprázdnej vlak a když zrovna zapršelo, tak si vězni v přestávce mezi hodinou kreslení a zpěvem skočili na dvůr okopat ředkvičky a poklábosit se sousedy. Nechci tady pokrytecky tvrdit, že filmů o WWII, holocaustu a osudech Čechů za okupace bylo dost a už by se točit neměly, pokud ale autoři nepřinesou nějakou inovaci, klidně to podepíšu. Tři hodiny omílání o ničem. (28.06.2014)

Židé a válka. Válka a Židé. Zdá se, že nic nového pod sluncem. Töpferův původní námět, povalující se na stolech dramaturgů již pěkných pár let, je ovšem volnou parafrází skutečného lidského osudu děčínské rodačky, paní Evy Erbenové, rozené Löwidtové, a přináší sugestivní obraz rodinné tragédie, z níž nebylo úniku. Doba, která mazala ze světa veškerá etická pravidla a pomalu se měnila v obludnou strojírenskou likvidaci židovského národa, byla jistě popsána mnohokrát předtím i potom, dokonce možná v zdařilejších scénáristických provedeních, než o jaké se pokouší Svobodův dvoudílný televizní film. Přesto nad ním nelze mávnout rukou. Proč? Pro perfektní postižení dobové autenticity, od dětských kostýmů po poslední připínaček na zdi, pro mistrovsky zaranžovanou hudební koláž, vytvářející nikoli schéma, ale funkční článek, pro neobvyklou kameramanskou práci s detaily a částečně také pro excelující herecké výkony v hlavních (Rojková, Gubíková, Štěpán, Navrátil) i vedlejších (Vančurová, Töpfer) rolích. Šok, jakým byla nacistická okupace a později jakýsi život-neživot v terezínském ghettu, doléhal na židovskou obec zvláště drasticky a přestože pro mnohé z nich zůstaly koncentrační tábory konečnou stanicí na jejich cestě dvacátým stoletím, zbyla alespoň některým malá jiskřička naděje. Koneckonců, o štěstí by mohla paní Erbenová vyprávět. Anebo o něm vyprávěla vlastně prostřednictvím tohoto filmu? Film byl mmj. nominovaný ve třech kategoriích na Mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu v Monaku a pozornost si zaslouží v každém ohledu. (26.10.2014)

Tak nějak nevím. Svoboda je vynikající režisér, a kde to jde, tak se to potvrzuje (třeba v minimalistických gestech, jednoduchém vysvětlení scény - třeba v závěru stačí, když zazní angličtina - nebo v úsporném herectví, které z herců dostal. Rovněž se mi líbilo - spíše u 1. dílu, že to jde rodinným směrem, jistého skrývaného dramatu. Jenže pak jsou zde pasáže, kdy nevěřícně vrtím hlavou. Třeba celá ta zkouška muzikálu mi přišla přetažená a zbytečně rozvleklá, ačkoliv skrývá hořkou pointu. Byly zde scény zbytečně dlouhé, nijaké, odvádějící pozornost i vcítění. Pak se člověk z nudy zaměřil na detaily, a najednou vidí - vlak plný lidí, kteří několik dní někam jeli, a vylézají z vlaku v nažehlených vězeňských oblečcích, nikdo není špinavý od výkalů, to na autentičnosti nepřidá. Navíc tento druh filmů už silně začíná zavánět něčím, co bych nazval princip kolektivní neviny. Všichni židé jsou a byli vlastně hodní, moudří, krásné bytosti. Nenarazil jsem na film o této problematice, kde by měl žid nějaké negativní povahové rysy. Což mi přijde poněkud nereálné. (12.05.2014)

Töpferova šoa na mně překvapivě zapůsobila až velmi pozitivně. Popravdě, chvílemi jsem u druhé části přemýšlel i o plném počtu. Snad mně brzdila částečná Klářina naivita a možná úplný závěr, nicméně i tak je snímek v mých očích nadprůměrně zvládnutý. Vtažena do jejich osudu sdílí to, co pro ně bylo připraveno .Byl to jejich odvěký úděl, nicméně o její vině rozhodli sami. Ani tento druhotný příběh mi nezkazil celkovou atmosféru, jenž od druhého dílu nabývá na silné reálnosti. Výborné herecké výkony z první části zde dosahují skvostného vrcholu a vše dolaďuje skvělá režie a dokonalý hudební doprovod. Také vícejazyčnost je perfektním detailem, jenž je u tohoto tématu prakticky nezbytnou nutností. Připomenutí a pocta dětskému představení Brundibár mně potěšila velice. K dokonalosti chyběly snad jen reálné postavy z ghetta, které se na představení ve skutečnosti podílely (např. Freddy Hirsch). Prolínání scén představení a transportu, bylo opravdu výsostné. Dvojdílný TV film, který by si zasloužil celovečerní zpracování. Velmi příjemné, filmové překvapení z domácí tvorby. (11.05.2014)

Po Pianistovi, Schindlerovu seznamu, Chlapci v pruhovaném pyžamu ... je velká odvaha natočit v dnešní době film o židovké rodině, transportu, ghetu. Natočit ho navíc tak, aby přinesl něco nového. Tomáši Töpferovi se to kupodivu podařilo. Velkou předností, ale i slabinou je vlastní scénář. Je pár věcí, které by se daly vytknout, ale zaměřím se zcela vědomně na přednosti. Snímek má to, co se v jiných živovských filmech nevidí a to je atmosféra židovské rodiny. Obřady, zpěvy, tradice, soudržnost židovské obce, to všechno tu díky prvnímu dílu máme. V druhém dílu zazní podstatná část opery Brundibár, oba díly jsou prokládány židovskými zpěvy. Velkou předností příběhu je téma získaného židovství. Adoptovaná holčička se stává židovkou díky své rodině. To pouto je natolik silné, že odmítne záchranu - poprvé, když má odjet s příbuznými, ale nechce opustit rodiče, podruhé v Terezíně ze stejného důvodu. Přesto jako jediná z rodiny je zachráněna. Protažení do současnosti je silnější než u Schindlerova seznamu. Přiznávám se, že mne v poslední době Tomáš Töpfer podruhé příjemně překvapil - poprvé v Čapkových kapsách v roli lékaře a jako režisér a scénárista u tohoto filmu. A příjemně překvapena jsem vždy ráda! (05.05.2014)