Zahrada Finzi-Continiů

Romantické zobrazenie bohatej a zdanlivo bezstarostnej talianskej spoločnosti v prvej polovici akoby ukazoval Taliansko ako krajinu plnú záhrad a zelene, kde si ľudia vystačia iba so svojimi osobnými problémami na úrovni "chce ma, nechce ma", aby neskôr Sica plne prenikol spolu s nimi do celej spoločnosti, na ktorou sa nevyhnutne vďaka jej vodcom zmráka. Táto mierna štylizácia je podľa mňa odklonom od neorealizmu a príklonom k akademizmu, ktorý je najviac využívaný pri osobných tragédiách ľudí počas druhej svetovej vojny. Keďže sme odvtedy videli už mnoho filmov s touto tématikou, tak dnešného diváka už Sicovo dielo nemá čím prekvapiť, nebude mať pocit, že vidí niečo inovatívne. Pokiaľ inováciou nie sú melanchólia filmu a impresionistické ladenie. Viac ma oslovil z talianskej kinematografie Bertolluciho Konformista. (20.06.2014)

"Abys opravdu pochopil život, porozuměl světu, musíš zemřít. Alespoň jednou. A a tak je lepší zemřít mladý, když je ještě čas se vzpamatovat a znovu žít. Když zemřeš starý, je to o to horší. Proč? Není čas začít znova od nuly. A naše generace udělala tak mnoho, mnoho chyb…" Nenápadný, ale o to silnější příběh o tlaku fašismu, o tom, jak historie manipuluje s člověkem a jeho chrakterem, o svědomí a také o lásce. "Zahrada Finzi-Continiů", jinak doklad všestrannosti Vittoria de Sicy, mi jakýmsi obloukem připomenul to nejlepší z Viscontiho, taky to, proč mám tak ráda poválečnou italskou kinematografii. Malý velký film. (23.01.2010)

[2,5*]     Historická dráma prestúpená melancholickou náladou. Dej si plynie skoro celý čas tak nejak nevzrušivo, hoci aj v očakávaní neodvratnej katastrofy. Odohráva sa v pre mňa nudnom prostredí aristokracie, s množstvom nezaujímavých, strojených postáv s uhladenými spôsobmi. Snáď jedine pôvabná Micòl (Dominique Sanda) a vývoj jej vzťahov je niečo, na čo sa dá pozerať. Škoda, lebo inak má film svoje nesporné kvality. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. (28.03.2022)

Trochu jsem se obával, co zase tohle bude zač, bál jsem se toho, že to bude příliš evropské, ale nakonec jsem byl příjemně překvapen, jak je možné natočit film o židovské rodině před válkou v Itálii. Je to historické, je to uvěřitelné a není to zbytečné citové vydírání. I tak si ale myslím, že na film rychle zapomenu. (31.07.2015)

Cože? Akademie? Žebříčky? Tohle bylo naprosto v jiném proudu, než ke kterému mám filmový obdiv a směřuji své hodnoty. Unylá nuda, která se rochní v nezajímavosti a obyčejnosti, bohužel je trefou do černého jak vnímám a odsuzuji italský neorealismus. Tento žánr je pro mě jak minové pole, v poslední době jsem se nástrahám úspěšně vyhýbal a viděl spoustu obohacujících klasických snímků, které se mi vysloveně líbily. Ale tenhle šrapnel mě na nějaký čas z Apenin odežene. Při poslechu toliko nefilmové hudby a sledování kolomazí namazané kamery jsem krvácel. Ne všechny filmy jsou pro každého. 15 % (17.09.2015)