71 fragmentů chronologie náhody

S Hanekem mám dlouhodobý problém, jeho filmy mě buď zcela pohltí, nebo naprosto odpudí. A tohle byl zrovna ten první případ. Díky tomuto velmi krásně vybroušenému diamantu jsem si položila spoustu otázek, které bych si bývala byla položila, kdybych byla dostatečně chytrá na to, aby mě vůbec napadly. (08.04.2018)

Hanekeho návrat k radikálnímu pojetí debutu. Neústrojně rozsekaný proud fragmentů, dlouhé, zdánlivě neúčelné detaily všednosti, dokumentární vsuvky v podobě zpravodajství z masakrů a válek. V Hanekeho chladném a odtažitém světě se objevuje další hráč – náhoda. Vedle analýzy rozpadu moderních hodnot tak stojí režisérovo fragmentární vidění, které prezentuje divákovi nesouvislé výjevy. Existuje mezi nimi motivace, provázanost? Vyvěrá šílenství a rozklad z pojmenovatelných pramenů? Hanekeho odpověď je mrazivá svou nezúčastněností a absurditou. Jeho malý svět je se světem velkých dějin spojen momentem morální krize... spojité nádoby, v nichž se přelévá krev, zlost a beznaděj. Zatímco krutost velkých dějin nepřekvapuje, ty malé nás vždy zasáhnou. Přitom, jak ukazuje Haneke, je to totéž maso, totéž zlo. Tatáž bytost. Mensch. (04.02.2010)

Nejsem milovníkem vyloženě experimentálních filmů, jejichž tvůrci experimentují s možnostmi využití filmového materiálu a formou sdělení myšlenek natolik, až se pro mě stává výsledek divácky neztrávitelným. Hanekeho mozaikový film, který jsem právě viděl, nicméně vnímám za sebe jako snad to nejlepší, s čím jsem se v oblasti podobných experimentů měl možnost setkat. V 71 fragmentech sledujeme chronologicky poskládané útržky ze života několika postav, jejichž osudy se protnou v závěru během jedné otřesné události v bance. Záběry jsou převažně statické, připomínají někdy spíše průmyslovou nebo skrytou kameru, ale zároveň nabízejí postupně hned několik silných příběhů, které si divák z útržků sestavuje jako kluci onu papírovou skládanku. Určitě je zde patrná inspirace americkým režisérem Jamesem Benningem (mimo samotné formy zpracování kriminálního případu formou série statických záběrů to nelze přehlédnout v „pingpongové“ scéně s vrahem, která velmi připomíná úvodní „tenisovou“ scénu z Landscape Suicide), přičemž Benning sice přišel s něčím podobným dřív, ale Haneke dle mého názoru dokázal dodat této formě daleko diváčtější ráz včetně přidání akce a dialogů ve vybraných scénách. Ve výsledku mi navíc zpětně nepřipadá ani jeden záběr zbytečný, rovněž mě velmi příjemně prekvapilo, jak všechny fragmenty v závěru vytvořily jeden smysluplný celek a jak se mi později vyjasnily i motivy či záběry, jejichž význam jsem původně nechápal. Vyvrcholení příběhu, podané schválně bez prvoplánovaných emocí (a přesto pocitově zdrcující), je hodně kruté, ale díky úvodnímu titulku i očekávané. Více mě dostala závěrečná pointa, díky níž se po promítnutí posledního šotu stala z filmu v druhé vrstvě i krásná absurdní glosa o televizním zpravodajství. *** 71 fragmentů chronologie náhody asi nebude filmem, který bych si chtěl pustit znovu, ale o tohle zde vůbec nejde, jako spíše o úderný účinek s poselstvím a podnětem k zamýšlení, což ke mě v plné míře dorazilo. Proto s vysokým hodnocením ani na chvíli neváhám. [85%] (08.10.2021)

Nejde o čisté peklo Sedmého kontinentu, ale rozhodně běžnému divákovi 71 fragmentů nevytvoří úsměv na tváři. Rozhodně nečekejte tak silnou látku jako v debutu Hanekeho. Michael zde taky perfektně zobrazuje bulvární hyenismus, totální masakr (SPOILER: v bance) a smrt běžného člověka zobrazí na pár okamžiků, ale světovou celebritu vydáme v nočních zprávách každý den, desítky minut. (06.08.2015)

Hanekeho trilógia je síce jednotná vo forme ako i naturalistickom režijnom vedení, obsahovo je však kolísavá. Rovnako ako v Bennyho videu tu Haneke koncentruje svoju nenávisť voči societe značne vykonštruovanými udalosťami, ktoré následne nemôžu šokovať do takej miery, do akej by si možno autor prial. Chápem jeho posolstvo, no zároveň som názoru, že hoci ľudia síce sú všeobecne zlí, nemyslím, že žijeme v toxickej morálnej dystópii, tak ako ju vidí/videl Haneke. Jeho dištancovanie sa od prvoplánových emócii a úmyselný chlad mu podľa môjho názoru dozrel až v neskorších filmoch, tu ešte pôsobí trochu nevykvasene, až vychcene. Z trilógie na mňa najsilnejšie zapôsobil siedmy kontinent, ktorý oplýval navyše aj dráždivou nejednoznačnosťou výpovede a boľavým existenciálnym presahom. (13.11.2019)