71 fragmentů chronologie náhody

Hanekeho trilógia je síce jednotná vo forme ako i naturalistickom režijnom vedení, obsahovo je však kolísavá. Rovnako ako v Bennyho videu tu Haneke koncentruje svoju nenávisť voči societe značne vykonštruovanými udalosťami, ktoré následne nemôžu šokovať do takej miery, do akej by si možno autor prial. Chápem jeho posolstvo, no zároveň som názoru, že hoci ľudia síce sú všeobecne zlí, nemyslím, že žijeme v toxickej morálnej dystópii, tak ako ju vidí/videl Haneke. Jeho dištancovanie sa od prvoplánových emócii a úmyselný chlad mu podľa môjho názoru dozrel až v neskorších filmoch, tu ešte pôsobí trochu nevykvasene, až vychcene. Z trilógie na mňa najsilnejšie zapôsobil siedmy kontinent, ktorý oplýval navyše aj dráždivou nejednoznačnosťou výpovede a boľavým existenciálnym presahom. (13.11.2019)

S Hanekem mám dlouhodobý problém, jeho filmy mě buď zcela pohltí, nebo naprosto odpudí. A tohle byl zrovna ten první případ. Díky tomuto velmi krásně vybroušenému diamantu jsem si položila spoustu otázek, které bych si bývala byla položila, kdybych byla dostatečně chytrá na to, aby mě vůbec napadly. (08.04.2018)

Film Michaela Hanekeho začína presne týmto písaným úryvkom : 23. 12. 1993 zastrelil 19 ročný študent Maximillian B. na pobočke jednej viedenskej banky troch ľudí a krátko potom guľkou do hlavy spáchal samovraždu. Zmieňovanú udalosť uvidím, až na konci, medzitým vnímam niekoľko typovo odlišných postáv, ktoré majú niečo spoločné s touto finančnou inštitúciou. Buď sa nachádzajú priamo v „epicentre” , keď tam vtrhne tento šialenec, alebo sa ich to nepriamo týka tak, že ich príbuzní sú zrovna v nesprávny čas na nesprávnom mieste, poprípade, ako zbraň vlastne, cez koľko rúk, doputovala k Maximillianovi, ktorý znenazdajky, nazlostený vyšiel zo svojho auta spred benzínky, a nasmeroval si to na miesto, na ktorom vznikol deň pred Štedrým večerom, a v celej Viedni, nepríjemný M-A-S-A-K-E-R, ktorý sa následne niesol v negatívnom duchu ! Filmom ma často sprevádzali archívne zábery ( správy ), kde sa horúčkovito vysielalo znepokojivé dianie v bývalej Juhoslávii, t. j. občianska vojna, alebo chaos v Somálsku, či aj pedofilná celebrita Michael Jackson sa obhajuje a cetera. Postupom filmového času, sa cez jednotlivé dátumy, roku 1993, presúvam práve k tomu, k čomu ma nasmeroval samotný úvod. Je to nesmierne ťažká vec, ktorá mnohým divákom sadnúť nemusí, občas som sa v tom strácal, ale treba to pozorne sledovať, pretože si tieto jednotlivé fragmenty, dokážem rafinovaným spôsobom pospájať dohromady. Obsahuje to také zábery, ktoré mi nevyčarili úsmev na ksichte. Vskutku, na Hanekeho, dobrý pozor si dajte, lebo si o vás nemyslí nič pozitívneho... Zhliadol som od neho ôsmy film, a je mi 100 % jasné, čo si myslí o človeku, ako takom... A nie je to nič pekné ! (10.09.2017)

Hanekeho návrat k radikálnímu pojetí debutu. Neústrojně rozsekaný proud fragmentů, dlouhé, zdánlivě neúčelné detaily všednosti, dokumentární vsuvky v podobě zpravodajství z masakrů a válek. V Hanekeho chladném a odtažitém světě se objevuje další hráč – náhoda. Vedle analýzy rozpadu moderních hodnot tak stojí režisérovo fragmentární vidění, které prezentuje divákovi nesouvislé výjevy. Existuje mezi nimi motivace, provázanost? Vyvěrá šílenství a rozklad z pojmenovatelných pramenů? Hanekeho odpověď je mrazivá svou nezúčastněností a absurditou. Jeho malý svět je se světem velkých dějin spojen momentem morální krize... spojité nádoby, v nichž se přelévá krev, zlost a beznaděj. Zatímco krutost velkých dějin nepřekvapuje, ty malé nás vždy zasáhnou. Přitom, jak ukazuje Haneke, je to totéž maso, totéž zlo. Tatáž bytost. Mensch. (04.02.2010)

Čekal jsem to divočejší, to musím přiznat. Princip kompozice, který jsem odvozoval dopředu z názvu, je oproti očekávání nakonec vlastně docela sevřený - jde o fragmenty ze života několika málo lidí, jejichž osudy se nakonec protnou. Nic bych proti tomu neměl, kdyby ony fragmenty byly motivovanější vždy(!). Možná změním jednou po další projekci názor, ale teď se mi zdá, že Haneke zůstal na půli cesty, kdy nám část fragmentů říká něco podstatné o protagonistovi, jindy nám to neříká nic (a tudíž je to významově redundantní). Samotná paralela výstavby s fragmentárností zpravodajství zprostředkovaného médii, kdy nikdy nepoznáme úplnou pravdu ze zlomků (různě upravené) předkládané reality, se mi zamlouvá. Přesto to řadím k těm slabším filmům, které jsem od Hanekeho viděl. (05.08.2019)