Pianistka

Po Funny Games a jeho remaku moje třetí setkání s panem Hanekem a nejspíš ne poslední. Pianistka mě totiž opravdu zaujala. Jak tématem, tak otevřeným přístupem k němu. A samozřejmě hlavně hereckými výkony, a to nejen výtečné Isabelly Huppert, ale i Annie Girardot, která si se svojí postavou despotické, nesnesitelné matky hodné odstřelu znamenitě vyhrála. Ten konec jsem moc nepobral, celkově to však vidím na slušné 4*. (18.05.2011)

S dílem Elfriede Jelinek je lépe se seznámit mimo vlnu zájmu vyvolanou Nobelovkou. Dnes je odstup dostatečný. Jen těžko si ale umím představit buzz vyvolaný kolem tohoto art filmu bez spojitosti s buzzem kolem Nobelovky. Je to zacyklené, což je vlastně i škoda. Neb Pianistka pojednává o tématech, která by měla být diskutována, ale není tomu tak. Je fascinující, že z něčeho tak obyčejného, jako je vztah matky s dcerou, může vzniknout něco tak komplikovaného a zničujícího. (26.03.2017)

Když si pročítám komentáře na Pianistku musím smutně poznamenat, že z obsahu filmu se uchytil především "hnus ze sexuality perverzní ženštiny". Takže hnus necháme stranou, vyvážíme to docela jinou interpretací: Haneke měl s Jelinekové knihou vyšší ambice než pouhou adaptaci, a k tomu potřeboval dostat na plátno mentální a osobnostní rozsah. Zamysleme se nejdříve nad tím, jakými prostředky lze dnes na plátně zdůraznit temnou stránku osobnosti. Brutralita, sadismus vás neponižuje ba naopak, a co kdyby to byl třeba perverzní muž: neštěkne po tom ani pes, platí totiž, že genderově k mužům "perverzivo" jaksi neodmyslitelně patří a bylo by to tudíž k smíchu - takový ubožák! Jaksi jediná varianta spojení nízkého s vysokým je žena a perverze a takováto žena, která prožívá celé své složité a mnohorozměrné já, se nikdy neodvážila někoho či něco chtít, protože tušila, že takový život je jí odepřen. Na druhé straně muž (taková partie!), který je duševně i fyzicky krásný a vyrovnaný, který nicméně postrádá jakýkoli rozměr, jakoukoli bolest a zkušenost. Ti dva se setkají - oběma to otřese. A ta žena se pak vrací do své každodenní tragedie, kterou bude palčivě prociťovat do konce života, ale bude cítit, že žije a bude cítit, že ví. Muž se tragicky navrátí do své blažené nevědomosti a odžije průměrný a spokojený život. Otázkou je: Na čím místě byste raději byli a na čím místě jste. (22.11.2008)

Vubec jsem nevedel co od toho cekat, navic podle nazvu se Pianistka tvari jako vcelku poklidny, umelecky zalozeny film, piano a hudba zde nastesti dostanou spoustu prostoru, to chvalim, ale to co se skryva pod povrchem v temnych zakoutich mozku tehle klavirni profesorky je az prekvapive politicky nekorektni zvracenost. To, ze jsou umelci prevazne totalne ujeti je znamym faktem, ale jestli se podobny chaos odehrava v myslich vsech profesoru na hudebnich konzervatorich, tak tam musi mit asi hodne veselo. Kdyby Pianistka vysla nekdy pred 15ti lety, mohl z toho byt i docela solidni shocking material. V dnesni dobe internetu a vsudypritomneho sexu uz to maji tyhle filmy trosku slozitejsi. Kdyz se 15ti lety klucina dneska podiva na proslulou ziletkovou scenu z Pianistky, kterou chtel Haneke ocividne sokovat, tak mu to prijde naprosto bezne, protoze si hodinu predtim prohlizel fotky Suicide Girls nalozenych v krvave vane, pro ktere jsou podobne interakce vaginy a ziletky kazdodennim ritualem. To ale nic neubira celkovemu efektu, ze Pianistka je stale velmi pusobiva a narocna psychologicka hra a excelentni one-women show Isabelle Huppert. Nejvetsi "WTF?" feeling jsem mel uplne na zaver pri sledovani zpusobu, kterym to Haneke cele zakoncil, ale nechci spoilerovat, takze si to pekne zcheknete sami, stoji to za to. 8/10 (28.11.2008)

Režisér Haneke kultivovanému publiku rovno povie, že chcel "jednoducho natočiť obscénny film". Autorka predlohy Elfriede Jelineková paradoxne obscénnosť popiera a viac sa nevyjadruje, lebo "je zvyknutá na to, že je zle chápaná". Keďže režisér je evidentne hlúpy (alebo je pozér, čo je ešte horšie) a teta Elfriede asi čitateľov považuje za dobytok, ktorý jej nestojí za to, aby sa mu zverila so svojimi pocitmi, máme tu široké pole na sebavyjadrenie. Vychádzam z toho, že ide o kontroverzné dielo. Je to film o profesorke klavíra, ktorá má kupodivu aj nejakú sexualitu. To je šok, ktorý nikto z nás nečakal. Jej sexualita má bizarnú povahu, ale prečo by sa bizarná sexualita nemohla vyskytovať u profesorky klavíra. Čo ďalej. Príbeh sexuálne úchylnej ženy sa odvíja od bodu A do bodu B a končí v bode C, pričom absolútne nič zásadné sa na tejto úsečke neudeje, sme tam, kde sme boli na začiatku. Kam sa posunula hlavná postava mentálne, morálne, psychologicky? Nikde. Je možné, aby normálny autor ponúkol dielo "o ničom"? Je to možné, lebo v súčasnom výtvarnom a inom umení (posledných cca 40 rokov) je dôležitejšie prísť s niečím iným, hoci aj deviantným, lebo len tak "umelca" chorá spoločnosť zoberie na vedomie. Rozmýšľam nad zmyslom Pianistky. Čím ďalej rozmýšľam, tým menej sa mi chce tým zaoberať. Na webe nachádzam vysvetlenie typické pre kritikov a historikov literatúry, od ktorých sa očakáva, že z titulu svojho diplomu vydolujú nejaké múdre slová a oni sa tie očakávania snažia naplniť za každú cenu: "Pianistka je kritikou civilizovaného priemerného meštiackeho života, v ktorom je žena zviazaná svojím okolím a predstavou o úspešnom živote, čo vo výsledku deformuje prežívanie lásky, sexu a medziľudských vzťahov všeobecne." Z toho vlastne vyplýva, že žiť v meste, viesť civilizovaný život a byť ženou v roku 1983 (dávno po emancipačnej revolúcii i po revolúcii sexuálnej) musí byť čímsi strašne traumatizujúcim, čo vedie k totálnej degenerácii. Vrátim sa na začiatok. Dielo ako kontroverzné nevnímam, potrebný spoločenský presah som nenašiel a žiadnu katarziu (ktorú očakávam od diel kultivovaných, resp. artových režisérov) som nedosiahol. Pamätám si len, že som film sledoval s veľkým záujmom a že som spisovateľke (i režisérovi) veril, že sa každou chvíľou dostanú zo začarovaného kruhu nezmyselných obsesií pre obsesie. Samozrejme nedostali, lebo ani nechceli. Príbuzným románom a filmom je Americké psycho, ale tam divák aspoň chápe, že ide o podobenstvo chorej spoločnosti. Jediné, čo som si v Pianistke užil, bola Annie Girardot. (18.10.2021)