Sedmý kontinent

Hanekeho sdělení o rozpadu tradičních rodinných hodnot je silně umocňováno zvolenou formou - život navenek poklidné rodiny je nahlížen vesměs skrze předměty a situace přetechnizovaného světa, ve kterém jsou čtyři členové rodiny zdánlivě spokojeně uvězněni. Toho je dosahováno nezvyklými úhly kamery, jež se v mnoha situacích úspěšně vyhýbají obličejům a stereotyp jejich denodenního počínání sledují jaksi obecně a bez možnosti vytvoření si vztahu k hrdinům (ať už kladného nebo záporného). Demoliční část přináší pro rodiče jistý druh katarze, která je podporována postavou holčičky Evy, která se ve své naivitě a nevědomosti směle účastní. Nicméně mi chybí nějaký výraznější převrat, vše přišlo tak nenápadně, symbolizováno jen průjezdem automyčkou a tedy jakýmsi očištěním. Po závěrečném sdělení, že je film natočen podle skutečné události dostává pro mě Hanekeho výrok o 24 lžích za sekundu úplně jiný význam. (30.03.2008)

Depresivní rodinný stereotyp s degradovanými a deformovanými hodnotami v moderní společnosti a následná bezmoc, přesně jako je v některých případech úděl lidského bytí, kde se lítost střídá s pocitem zhnusení. Siebente Kontinent, první kousek od Michaela Hanekeho, který se dá ještě sehnat klasickou cestou se stal odrazovým můstkem s touto tématikou v jeho kariéře. Jeho přesné vedení kamery s citem pro obraz můžeme vidět již zde. (15.08.2010)

SPOILERY Kdyby se Haneke vykašlal na jakýsi "mysteriózní" závěr a vše pořádně dotáhl, udělal by mnohem líp. Rád bych tomu totiž dal víc, ale prostě nemůžu. Má to hodně podmanivou atmosféru, je to skvěle natočené a tři čtvrtiny filmu se mi fakt líbily. Úvod je naprosto úžasný, skvěle představí veškeré postavy a neustále se vyvíjí a dál s nimi pracuje, často jen skrze obraz. Jenže zhruba od poloviny začne ubývat na psychologii a závěrečných 20 minut přijde s něčím, co v souvislosti s dějem sice jakž takž smysl dává, ale je v tom mnoho nedořečeného. Vůbec celý Sedmý kontinent tou nedořečeností strašně trpí, protože sice sledujeme naprosto chladný vztah jedné rodiny, ale od povýšení manžela následuje neskutečně strmý pád dolů bez jakéhokoli opodstatnění nebo aspoň naznačení toho, co se stalo. Jasně, byli na tom finančně dobře, manžel dal výpověď a všichni se odstěhovali do jejich vysněné Austrálie - kde jsou ale zničehonic totálně v háji? Co k tomu vedlo, co vedlo k tomu echt drsnému (až nihilistickému) konci? Diváku, domysli si sám. A u psychologického filmu tohle tolerovat prostě nemůžu. Respektive, proti tomu závěru samotnému nic nemám, kdyby vše před ním bylo dotažené. Takhle si tam člověk může dosadit co chce, ale co z toho vyplyne ve finále? Vlastně skoro nic. Buď příběh rodiny, která se dostala až na totální dno nebo jednoduchoučké podobenství o rutinním životě, které vede ke zkáze - ale na podobenství to málo rozebírá své téma. Přitom se mi většina toho filmu opravdu líbila a byl jsem dost zvědavý, kam se to nakonec vyvine, ale žel k ničemu pořádnému. Jen k takové strašně chytře se tvářící směsi více myšlenek, které ale chybí pořádné uzavření. Ale jen proto, že se to tak tváří a že to je zdrcující to zde schytá samá vysoká hodnocení, přitom do hloubky se pořádně nejde. A přitom zpočáku šlo, minimálně v té první polovině to vypadalo opravdu hodně nadějně. Takhle ale vyšší hodnocení jak lepší tři hvězdy dát fakt nemůžu, jelikož mě závěr prostě zklamal. Navíc je v tomhle podání i prvoplánový a vyděračský. Lepší 3* (29.07.2021)

Precizní vertikální řez jednou zdánlivě nepochopitelnou tragédií. Haneke s mistrovskou úsečností skládá ostré střepy dlouhých záběrů všednosti, které z větší části vzbuzují u diváka nechápavý pocit banality a zároveň plíživou tíseň, která je předzvěstí třetí části. V ní Haneke provádí frontální útok obrazem i zvukem a z dosud nemotivované koláže tvoří překvapivý a brutální obraz rozkladu. Jeho chladný cynismus, profesorský odstup a racionální argumentace s cílem postihnout zdánlivě nevysvětlitelné vykazují prvky vytříbeného sadismu, s jakým tvůrce diváka trýzní náznaky a nejistotou. Dosud nejasně tušená tíseň dochází sžíravého vyvrcholení, v němž se odráží nesmírná tvůrčí kázeň, s jakou si Haneke celý klimax připravoval. Sedmý kontinent je temná, cynická a mizantropická studie zoufalství, které vyplývá z naprostého blahobytu a spořádanosti. Debut Michaela Hanekeho vykazuje všechny znaky promyšlené a dokonale naplněné metody, která z reality odkrajuje tučné nánosy klišé, odsekává fasádu idyličnosti a nechává krvácet iracionální podstatu lidské existence i pandemickou prázdnotu "blažené" moderní společnosti. (03.02.2010)

Osamocené a na první pohled ničím zvláštním nemotivované bloudění v útržcích a detailech každodennosti, doprovázené krátkými zprávami, které jakoby odkazovaly k aktivitám Baaderovy skupiny, a odkazy ke smrti, se postupně ukazuje jako vnější skořápka dlouhodobého a plánovaného procesu spějícího k utajenému a dohodnutému cíli životní cesty, k sebenaplnění prázdnoty negací své existence. Eliminace a destrukce v části třetí je popisována stejným filmovým jazykem a s touž mechanickou lhostejností a chladem jako útržky "produktivně-konzumní fáze" života rodiny. Odtažitost, s jakou jsou zaznamenány lidské každodenní úkony, připomíná přírodopisné behaviorální snímky. Haneke se snaží vynechat tvář a nahradit ji detailem. Kamera se soustřeďuje na opakující se pohyby, pohyby opakované v každé další analogické situaci, čímž zvyšuje pocit vyprázdněné automatizovanosti provázené erupcemi blíže neurčeného smutku. Reakce na přítomnost smrti jsou chladné či vůbec žádné. Jediná smrt, která rozjitří emoce rodiny chystající se přestěhovat na sedmý kontinent, je smrt bezbranných mlčenlivých tvorů, kteří neuzavřeli "dohodu". Sedmý kontinent je opravdu nevšedním zážitkem propracovaným v každém detailu ... (13.03.2011)