Ohňostroj

Škoda, že moja prvá oficiálna návšteva u Takešiho Kitana, čo sa konkrétne týkalo po režisérskej stránke, dopadla tak strašne katastrofálne, až pomaly tomu nemôžem ani sám uveriť, že by ma mohol nejaký japonský snímok až takto veľmi sklamať, skôr by som to ale charakterizoval, ako proste počas sledovania tohto filmu, si prechádzať「neuveriteľnou nudou」, ktorú som dopozeral iba s obrovským vypätím všetkých svojich síl, až som momentálne teraz z toho mimoriadne vyčerpaný, keď si vzápätí môžem pogratulovať asi v tom zmysle, že to mám aspoň konečne za sebou, pričom, na druhej strane, zase pevne verím tomu, že snáď nabudúce to dopadne už úplne ináč...?! • Skrátka, aby som bol predsa trochu viacej konkrétnejší, tak som zrovna v tomto prípade - v podstate ani poriadne netušil, čoho chcel vlastne tento univerzálny tvorca dosiahnuť viac? Či sa túžil predovšetkým zamerať na typickú yakuzu, odkiaľ najviac pramenili tie najbrutálnejšie scény, alebo povedzme sa venovať i protagonistovej, smrteľne, chorej žene, či dokonca kolegovi, ktorý je kvôli nemu akurát upútaným na invalidnom vozíku a podobne. • Áno, tentoraz ste presne trafili klinček po hlavičke, pretože pokiaľ sa dobre pamätám, stelesnil nielen hlavnú postavu v podaní výbušného (niekdajšieho) detektíva Nišiho, ktorého si taktiež napísal priamo na telo, ale súčasne si k tomu tento dosť『popretkávaný príbeh』, zostrihal i podľa svojho vlastného gusta, čím v mojom osobnom ponímaní vôbec nedosahuje požadovaného efektu, najskôr len určitého defektu, spojeného s daným rozčarovaním zo strany zainteresovaného diváka, ktorý sa pomaličky ani nestačil čudovať, čo mu to ten režisér neustále servíroval rovno na filmový tanier... • Totižto, ani jedno menované prostredie, mi neprirástlo k srdcu tak, ako som si možno trošku naivne predstavoval, že by práve mohlo, zväčša na mňa pôsobilo len chaotickejším spôsobom, nakoľko sa väčšinou vykryštalizovalo z čista jasna, ako trebárs, z nejakého, podivuhodného sna. • Bohužiaľ, musím následne skonštatovať, že Hana-bi, nie je tým filmom, na ktorý budem ešte v dobrom spomínať... (07.04.2023)

Je to dosť dobrá čiastočne kriminálne ladená dráma od Takeshiho Kitana. Má veľmi dobrý príbeh o drsnom policajtovi, ktorý trávi čas hlavne prácou, pričom jeho manželka pomaly v nemocnici umiera na leukémiu. Ale keď v práci zažije niekoľko nepríjemných situácií, z ktorých sám síce vyviazne, ale jeho kolegovia boli ťažko zranení, obzvlášť priateľ, ktorý skončil na vozíku, z práce odíde. A tak si zaobstará peniaze a vydá sa so svojou ženou na posledný výlet. Spracovanie sa mi páči, film by sa dal rozdeliť na dve dosť odlišné polovice, prvá je výrazne kriminálne ladená s niekoľkými zaujímavými flashbackmi a už toto ma dosť bavilo, keďže tých vydarených situácií je tu mnoho, ale ešte viac mi sadla druhá polovica. Tá je tak príjemne melancholická, celý tento výlet pôsobí tak zaujímavo, je tu skvelá chémia medzi hlavným hrdinom a jeho manželkou, ktorí nepotrebujú ani slová, toto mi skutočne sadlo. K tomu samozrejme tradične výborný hlavný hrdina s množstvom svojich trademarkov, čo sa postará ešte o ďalšie výnimočné scény. Jedine musím vytknúť všetky tie občasné myšlienky muža na vozíku, ktorý vidí obrázky s kvetmi a podobne, toto mi tu vôbec nesadlo, ale inak je tá celková poetika dosť kvalitná. Pochváliť musím aj akciu, moc je tu samozrejme nie je, ale všetky tie nekompromisné zneškodnenia gangsterov ma zaujali, hlavne prestrelka v aute. A výborne zvládnuté je aj celkové žánrové prevedenie, žiadny neprevláda, ale je to taký príjemný mix humoru, drámy a tej krimi. Herecké obsadenie je výborné, opäť perfektný Takeshi Kitano, veľmi príjemná postava jeho manželky a z vedľajších postáv ma potešili hlavne Ren Osugi a Susumu Terajima, ktorí sú už v KItanových filmoch takmer samozrejmosťou. S réžiou a technickou stránkou som nadmieru spokojný, Kitano tu skvelo zvláda vizuálnu stránku, svoju tradičnú poetiku a aj ten spomínaný mix žánrov, tu nemám čo vytknúť. Kitano má na svojom konte mnoho vydarených filmov a Fireworks patrí medzi tie najzaujímavejšie. Veľmi príjemný zážitok. 78% (19.09.2013)

Aj napriek všeobecne vysokým hodnoteniam, v mojom prípade sa jedná zatiaľ o najslabší Kitanov projekt (z tých, čo som mal možnosť zhliadnuť). Hlavne v druhej polovici som pociťoval čoraz väčšiu nudu, a to pritom samotný príbeh už poriadne hustol a gradoval. Kitano je ale herec, ako sa patrí. Aj keď zvykne excelovať pred aj za kamerou, v tomto prípade mu to pred ňou ide o dosť lepšie. 70% (19.07.2008)

Nejedná se o příběh jakési bisexuální Hany, jak by mohl zavádět a svádět originální název filmu, ale o klasickou, čistokrevnou ukázku Kitanovy specifické, jemnodrsné školy. Kitano tak jak ho mám nejradši - zamlklý, lehce psychopatický schizoid s kamennou tváří a nepředvídatelnými reakcemi. Nemluví. Někdo mu třeba něco říká a on neodpovídá. A ani posunek neudělá, prostě nereaguje. Má jen ty svoje tiky. Jinak mlčí a čumí jako bluma. Nevyzpytatelně. A místo odpovědi pak třeba najednou vezme jídelní hůlky a vrazí je chlápkovi do oka... Děj příběhu je trochu krkolomně poskládaný. Chce to trochu víc soustředění a trpělivosti, než při nějakém hollywoodském, standardně předžvýkaném filmovém žvanci. Na tuhle formu nekomunikace (respektive jiného způsobu komunikace) s divákem jsem ovšem u východních Asiatů zvyklý, takže z mojí strany docela pohoda a spokojenost. Ale viděl jsem už mnohem lepší japonské filmy. Nakonec asi nejvíc mě v Ohňostroji zaujaly Kitanovy naivistické malůvky. (05.04.2015)

Takeši Kitano se po těžké dopravní nehodě vrátil s filmem, ve kterém se vyrovnává s touto zkušeností a předvádí svůj nejspíš vůbec nejlepší filmařský výkon. Hlavní postava policisty Nišiho toho moc nenamluví, ale přesto se do ní dokáže divák vcítit a pochopit jeho chování a jednání. Tragická událost jednoho pracovního dne týmu policistů odstartuje Nišiho snahu všechno co jde napravit ať už to bude stát cokoli a jeho cesta za lepším životem pro svou nemocnou ženu a pro kolegy, za jejichž neštěstí cítí odpovědnost, přináší spoustu mlčenlivých dojemných scén i plno tichého ale tvrdého násilí spolu s nečekaností tragédie, která může přijít kdykoli. K tomu by Takešimu stačila snad i ta jediná scéna ve filmu, kdy si Niši v nemocničním pokoji své ženy zapaluje cigaretu. V Ohňostroji se objevuje snad úplně všechno co k životu patří a Takeši Kitano to předvádí velmi osobitým způsobem s velmi strohými dialogy, ale silnými scénami ať už násilnými, nebo humorně roztomilými, jako několik scén při výletu Nišiho a jeho ženy na horu Fudži. Podobně silné jsou i ty málomluvné scény s policistou Horibem, který je od toho osudného dne na vozíku a snaží se, za Nišiho přispění, vyrovnat s takhle razantní změnou v životě malbou, která mimochodem obsahuje výhradně obrazy Takešiho Kitana, jež vytvořil během rehabilitování se z vlastní nehody, a které jsou přítomné ve většině scén ať už při Horibeho malování nebo jako obrazy pověšené v nemocnici, v sídle jakuzáků a dalších. To všechno je navíc podbarveno krásnou hudbou s tím úžasným hlavním motivem. S ohňostrojem Takeši Kitano vytvořil jeden z nejkrásnějších filmů o životě, co kdy byl natočen a i když jsem ho viděla už asi milionkrát, tak se na něj vždycky ráda podívám znovu. (04.12.2010)