Režie:
Peter GreenawayScénář:
Peter GreenawayKamera:
Sacha ViernyHrají:
Vivian Wu, Ken Ogata, Ewan McGregor, Ken Micuiši, Chris Bearne, Mennan Yapo, Ronald Guttman, Adrian Kwan, Jim Adhi Limas, Ham-Chau Luong, Arnita Swanson (více)Obsahy(2)
Úspěšná japonská modelka oživuje vzpomínky na svého otce - proslulého kaligrafa - tím, že si nechává od milenců psát na kůži. Díky aférce s Angličanem se rozhodne pustit do psaní sama a těla ostatních používá jako roli papíru. Vizuálně podmanivý příběh o japonské modelce, která hledá potěchu i nové kulturní zážitky v náručí nejrůznějších milenců. Když byla Nagiko ještě malá, dostávala od otce každý rok k narozeninám zvláštní dar. Proslulý kaligraf jí na obličej maloval klasické japonské básně o umění milovat, které Nagičina teta hlasitě předčítala z Knihy snů. Když Nagiko dosáhla plnoletosti, otec se rozhodl s touto tradicí skoncovat a přesvědčil ji, aby se provdala za synovce jeho vydavatele. Jenže Nagiko není se svým manželem spokojená a poté, co uspěje jako modelka, hledá milence, který by byl schopen naplnit její lásku k literatuře psaním veršů na nahé tělo. Dívka po čase najde štěstí u britského imigranta Jeroma, který ji přesvědčí, aby svou poezii psala na něj. (Cinemax)
(více)Videa (1)
Recenze (41)
Budu drsná. U Greenawaye dokonalou výtvarnou stylizaci považuji za naprostou samozřejmost, počítám s ní a ani tentokrát mě vůbec nezklamal. Oceňuji, že dodržel strohou rafinovanost a důraz na každý detail. Jenže, ten lyricko - erotický námět mi vůbec nesedí. Ani na chvíli jsem tomu nepodlehla a netuším, co mi chtěl říct. ()
Greenaway je podivín. Takový snímek rozhodně nemůže natočit normální člověk. A přesto můj význam slova "podivín" není v tomto případě negativní - ale ani pozitivní.. spíš pozidivný. Obsese v kaligrafii za použití lidské pokožky namísto papíru.. umělecké. Obraz v obraze, repetice, rozložení záběrů, rozdílné tempo.. originální asi. Nemůžu však režiséra adorovat. Chvílemi to bylo zábavné či dramatické (v jistém slova smyslu). Jindy zase k unudění. ()
Nelíbilo. Japonská duše není klipovitá, rychlá a razovita. Je dlouze rozjímavá, s pomalejšími a meditačními prvky, jako japonské divadlo, které jsem měl možnost zažít na vlastní kůži, a dost dlouho mi trvalo se do něj "dostat". Ale o to silnější a hlubší pocit to pak je. Kaligrafie je čínské umění (oni toho Japonci docela hodně šlohli Číňanům, s výjimkou seppuku, to je jejich vynález), ale zde je degradováno z vysoce profesionální malířské techniky na hranici s výtvarným uměním na čmárání po nahém těle a politická hesla. Příběh to nemá, odnikud nikam to nejde a nedojde, a to příběhem rozumím spíše sdělení autora, důvod, PROČ někdo něco natočil a CO tím chce divákům říct nebo sdělit. Tady jsem kromě onanie nad tím čmáráním nic takového nenašel. ()
Když Bůh vyrobil první hliněný model člověka, namaloval mu oči, rty a pohlaví. A každému namaloval jeho jméno, aby ho nikdy nezapomněl. Když byl Bůh spokojený se svým výtvorem, vdechl hlíně život svým vlastním podpisem.________ Pillow Book je na Greenawaye hdně netypický film. Ani ne tak tím, že je z poloviny v japonštině, ale tím, že zde nedostane tolik prostoru jeho obvyklý cynismus, ale naopak se většina filmu nese v lyrickém duchu. Film především vzdává hold kráse japonské kaligrafie. Kaligrafie coby prostředku dosažení rozkoše, kde roli papíru zastává lidské tělo. V lepším případě tělo krásné mladé Vivian Wu, v horším tělo krásného (sic!) mladého Ewana McGregora a v nejhorším těla..radši nechtějte vědět. Film je rozhodně velmi originální a stojí za vidění už jen kvůli úžasné koláži za zvuků překrásné francouzské písně Blonde od Guesch Patti přibližně v polovině filmu. ()
Greenawaye buď berte nebo nechte být, ale rukopis má nezaměnitelný, to mu nikdo upřít nemůže. V tomto snímku se inspiroval japonskou kaligrafií, která se prolíná příběhem, udává mu tón a je jeho velice podstatným prvkem. I přes vypjaté emoce, vášnivou lásku a zdrcující nenávist, kaligrafie je to, co přetrvává a dovede být taky vášnivá a nenávistná. Lidské tělo se stává pergamenem příběhů vlastního života. Je to velice stylizované vyprávění, kde je důležité soustředit se na atmosféru i neustálý pocit jemného smutku a pomalého vyšumění. ()
Galerie (12)
Zajímavosti (1)
- Film často odkazuje na reálně existující knihu „Zápisky z volných chvil“, kterou v 10. století napsala japonská dvorní dáma Sei Šónagon. Ta ve své knize popsala život japonského císařského dvora i své úvahy a postřehy o tehdejším světě a jak ho ona vnímala. (rikitiki)
Reklama