Prosperovy knihy

Utkal si z tej látky rovnako krásny sen ako Prospero, ako Shakespeare... a postavy i filmový svet si odel do barokových šiat mágovej mysle. Nie, tento film nie je mätúci. Je prostý. Na jednej úrovni je ostrov v podstate len alegorickým stvárnením Prosperovej mysle - mysle učenca, ktorému z hlavy tryskajú najrôznejšie obrazy, mysle mága, ktorý ovláda každú čiastočku reality, a to až do tej miery, že aj ostatné postavy hovoria sčasti jeho rečou. Všetky tie obrazy a vízie sú tu obrazmi Prosperovými a istá ich nesúdržnosť je tu vlastne akýmsi stvárnením "prúdu vedomia". Na druhej úrovni je samotný film manifestáciou Shakespearovej barokovej vízie o réžii a divadle. Vízie tvorcu, autora, ktorý tká svet zo svojich prekrásnych snov. Tak ako Búrku môžeme vnímať ako akúsi Shakespearovu osobnú rozlúčku s divadlom a Prospera ako režiséra, tak sa aj tu skrz Prospera zjavuje Greenaway so svojou láskou k baroku, so svojim svojským, postmoderným prístupom k histórii a k rozprávaniu, so svojim ironickým, až absurdným humorom, so svojimi víziami, ktorými pretvára realitu na svoj obraz. Nuž a v odkaze na Shakespeara a jeho Búrku sa môžeme opýtať: Kde sa to hodí viac, než práve tu? Greenaway sa tu akoby prepojil so Shakespearovým duchom a vytvoril absolútnu adaptáciu. Vlastne, keby Shakespeare žil, inscenoval by podľa mňa Búrku pre film práve takto. Toto nie je len prostá aktualizácia, či postmoderná hra, toto je totálne súznenie. Vskutku prekrásny nový svet. (27.08.2021)

Na Greenawaye jsem jednou už narazil, když jsem se díval na Vizije Evrope, tak tam měl jeden segment. Díky tomu mě nakonec ani nepřekvapilo, že tady není scéna bez nahého člověka. Z celého filmu mám pocit, že Greenaway chtěl udělat vizuální podívanou (děj tady fakt skoro nehraje roli), a ono se mu to někdy skutečně daří, ale bohužel pouze jenom někdy. On ten film totiž strašně trpí tím, že se utápí v Greenewayově zálibě, které já moc nerozumím. Krásný obraz pro mě nevytvoří, když bude malej kluk chcát do rybníku nebo když tam bude pochodovat několik nahejch mužů. Mě to tam celé přišlo úplně zbytečné, díky čemuž celý ten film strašně trpí. Trpí i délkou, dvě hodiny jsou prostě moc a nudil jsem se. Jo, něco zajímavého tam je, ale toho zajímavého je málo. 2* (10.01.2019)

Zo 4 Greenawayových filmov, ktoré som doteraz videl, sú PK jednoznačne najnáročnejšie na sledovanie naratívu. Zhruba tak trikrát. Naopak po vizuálnej stránke sú zase 3x prepracovanejšie a to je už čo povedať. Peter myslel iba na znalcov predlohy, my ostatní sme sa mohli kochať sledovaním nekonečného množstva prvkov vo vnútrozáberovej montáži. Chcel by som toto dielo vidieť ako sériu obrazov v galérii. Pod nimi by bol text a mal by som tak množstvo času si ho podrobne prečítať a tým pádom aj pochopiť. Filmu môžem vyčítať teda iba vlastnú neznalosť kontextov, ale aj o tom je hodnotenie filmov. (20.04.2016)

Po druhom filme v poradi od Greenawaya (prvou nemilou skusenostou bol The Cook the Thief His Wife & Her Lover) som siahol z jedineho dovodu - o hudbu k nemu sa ako inak postaral Michael Nyman. A opat sa potvrdilo, ze som sliapol uplne vedla. Preco? Pan reziser ponuka vizualne obzerstvo najhrubsieho zrna, ktore vsak pre normalneho divaka je len znoskou vulgarnej erotiky, cikajucich chlapcekov a prazdnych obrazov. Totoze ma byt adaptacia Shakespeara? Na mieste Williama vyleziem z hrobu a Greenawayovi dolamem ruky-nohy a nieco odfiknem... Spocitane a zratane... Budem si nadalej vychutnavat skvele minimalisticke hudobne kreacie Michaela Nymana, ale filmom jeho kolegu Greenawaya davam definitivne zbohom. (23.12.2007)

Peter Greenaway je magický obrazotvůrce, který mě tentokrát velmi originálně, pomocí barevné koláže scén evokujících živé malby, starých písemností, kreseb a výjevů klasického „shakespearovského“ divadla přenesl ve velkém stylu kamsi do doby dávné renesance... a mně se tam na dvě hodiny ve společnosti majestnátného hereckého projevu Johna Gielguda i nečekaně zalíbilo. Moje menší okouzlení artovým filmem tentokrát častěji vycházelo z vnitřního pocitu fascinace, než z přínosu v podobě sdělení hlubších myšlenek, které bych dokázal jasněji popsat. Nicméně ač jsem tedy z Prosperových knih oproti některým předchozím režisérovým filmům (Architektovo břicho či Kuchař, zloděj...atd.) již cítil značnou převahu formy nad obsahem, ve finále mi to až na pár pocitově roztahanějších pasáží ani příliš nevadilo, protože forma dokonale podporovala navození atmosféru umění starší doby (a současně zobrazování oné starší doby v umění), kouzelně se snoubila s obsahem sbírky knih titulní postavy, často mi svou nápaditostí (včetně muzikálové části ve druhé polovině) vystačila ve zmíněném propojení s výtvarným uměním a divadlem k podmanivému a nezaměnitelnému žážitku a rozehrané útržky z královského dvora přeci jen v těch stylizovaných dialozích k něčemu silnějšímu dospěly. [80%] (24.04.2024)