The Frame

Strhující filmařina, brilantní a průlomová ve více směrech, než kolik jste jich před sledováním znali. *** Chápu motivace srovnávat tenhle počin s Inception, v mnoha vedlejších ohledech je to funkční příměr a naprosto namístě, ale setrvat u toho přirovnání by v konečném důsledku znamenalo osudově se minout s myšlenkovou pointou obou těch snímků a promeškat aktivační moment, hybnou energii, nakopnutí za horizont, které Inception skutečně má (jakožto film o lucidní, vyšší, excitované hladině vědomí a dialogické, kooperační povaze za tuto hranici vyspělého, pokročeného života jedinců) - a které The Frame jen opisuje a předstírá (jakožto film o cestě jednotlivce teprve k té bazální hladině vědomí o sobě, předkooperační). Tohle předstírání je ostatně jediná (a dost možná jen chytře předstíraná) slabina tohoto filmu, totiž "slabina" stejné povahy jako průhledná sklenice, které chybí dno - můžete si myslet, že umíráte žízní, a při pohledu na tu sklenici doufat, že je plná čiré vody - pokusíte se napít, zachránit si život tradovaným způsobem, a zjistíte zprvu jen tolik, že se z ní nenapijete - nebo se díky tomu můžete naučit o jevení věcí něco tak hluboce podstatného, že zpětně pochopíte, že sklenice naplněná byla - jenže ne čirou tekutinou pro tělo, ale živou vodou pro vaše vědomí. A žízeň přestane existovat jako hrozba, přestane se tak jevit. *** Mnohem přiléhavěji by se proto The Frame dal přirovnat k Nekonečnému příběhu, kde Alex je Bastien, ďábel je šelma-nicota a jeho Anděl-záchranářka Sam (=Sam-aritánka) je dívenka ze Slonovinové věže, která mu našeptává, co je potřeba udělat - odhodit zábrany, strach, ošklivost, projikované druhými lidmi, odhodit projikované scénáře, a vytvořit celý svět z-novu, jedinečný, obsáhnout ho celý svým vlastním vědomím, přijmout beze zbytku, svýma očima a zápalem ho vyrvat nicotě a pokračovat ho sám... k tomu ovšem patří i odhození poslední zábrany, pochopení, že záchranná síť, spásný hlas, nikdy neexistovaly mimo vlastní mysl, že i Anděl-Královna-záchranářka Sam-našeptávací hlas je jenom vnitřní projekcí na cestě k osvobození svého vědomí... a to je moment, v němž The Frame předstírá, hraje falešnou kartou, jako ďábel nás ještě pokouší - té poslední smířlivé scéně, záběru doteku mezi Alexem a jeho andělskou záchranářkou, se nesmí uvěřit, jinak se zase necháte ukolébat do nevědomí a přesunete odpovědnost mimo svoje ohnisko. Na externí Anděly, kteří vás přijdou probudit a zachránit. Ne. On je tam na konci - na počátku svého světa - sám, ona byla jen jeho vnitřním hlasem, nejpřitažlivější součástí romantického příběhu, který si na sebe vymyslel, aby se odvážil se probudit - ona byla pomyslným límcem, za který sám sebe vytáhl z Močálu zapomnění. Ona neexistuje. Jakmile tuhle lest prohlédnete, odvážíte se ji připustit, jste zralí na Inception, zvládnutí The Frame je úvodním testem, abyste se nominovali mezi tamní architekty-projektanty, a vstupenkou ke kooperační rovině, na úplně jiné hřiště a k úplně jiné hře o něco úplně jiného. Geniální - zajímalo by mě, jestli sám tvůrce Jamin Winans zkouškou svého posledního záběru prošel, jestli prošel frejmem, rámem (bránou mezi Sfingami, kde musíte správně zodpovědět otázku, probodnout papír a potom ještě beze strachu projít skrz), nebo ho finální boj se svojí chimérou, znázorněnou v závěru, teprve čeká - narafičil si to na sebe opravdu důkladně. *** Bonusová poznámka: Nejde to nedělat - nejde při sledování The Frame nemyslet na jiný film na stejné téma, který byl ale natočený tak rafinovaně, že na to tehdy skoro nikdo nepřišel, a tak zůstal tristně podhodnocený jako obyčejná mexická romance, aniž by divákům došlo, že se jedná o manipulaci filmu scénářem, který píše hlavní postava, manipulující se svým vědomím: neptejte se mě, ptejte se prachu: Ask the Dust! Můj dárek pro vás. (20.01.2015) (méně) (více)