The Frame

David Carranza a Tiffany Mualem hrají sami sebe, ale zároveň sami sebe nehrají. Zápletka srší originalitou, jaká se dnes vidí málokdy, ale přesto nabízí řadu "racionálních" vysvětlení a to i vzdor tomu, že tam jezdí ten divnej chlap na tříkolce. Nicméně s blížícím se závěrem všechny ty očekávané konce vzaly za své a film dostal zase úplně jiný rozměr a tentokrát jsem neměl ani minimální tušení, jak celá tahle melancholická žánrová všehochuť dopadne. Vedle místy až hypnotické režie i hudby zaujmou i neokoukané tváře ústřední dvojice. Pořád si nejsem jistý, jestli jsem v tom měl na konci jasno, ale v čem jasno mám je, že se mi to líbilo. 80% (08.01.2015)

Winanse zbožňuju od prvních minut jeho předchozího filmu Ink, který je vpravdě geniální pro mou osobu, mnohé věci zde jsou stejně kvalitní (a někdy i lepší), například neskutečně geniální kamera, která je tak dobrá, až jsem si v některých místech přál, ať postavy začnou vypouštět dialogy a nechají mluvit jen záběry, absolutorium si zaslouží i hudba (i když ničeho tak uhrančivého, jako rytmus raz, dva, tři, čtyři se tu nedočkáme). Jenže k tomu by se mnohem víc hodila snová a trochu mysteriozní atmosféra, ta se tu obtěžuje zjevit až na pár minut v závěru, službu medvěda brtníka tu totiž odvádí dost podivné zasazení do současnosti s postavami, které se navzájem neznají jako reálné osoby, nýbrž jako postavy ze seriálů. A to ze seriálů, na které bych nikdy nekoukal a jestliže je děj složen za A) příběhem jedné postavy, za B) příběhem druhé postavy a za C) příběhem společným, je pro film vlastně obrovským uznáním, že je dobrý, když jsou dějové linie A a B tak přihlouplé, špatným způsobem naivní a všeobecně docela nezajímavé (i když třeba kolega Madsbender to považuje za jasný záměr a důkaz tvůrčích kvalit). Je to velmi povedené, ale bohužel se potřebná atmosféra dostaví až v samém závěru dvouhodinové stopáže. Vesmírná vydra s chapadly se bohužel nedostaví vůbec. (07.05.2015)

Něco jako když zkombinujete Matrix, Inception, Den nezávislosti a Truman Show do jednoho. Vyleze vám z toho šílenej blázinec, kdy nevíte co a jak... A možná je to tak lepší. Závěrečná půlhodina je naprostá vizuální šílenost, ze kterého vám polezou bulvy. Jinak já jsem typ diváka, který z toho všeho bude zmaten a nebude tušit, která bije. Jo a parádní hudba. 70% a slovo mindfuck nabírá nový význam. Že by se Nolan učil u Winanse nebo je to naopak? :-) (09.11.2020)

Ze začátku jsem čekal lepší thriller případně akci, postupně se ale začalo klubat něco úplně jiného. V momentě, kdy na vás z TV promluví postava seriálu, který pravidelně sledujete, zjistíte, že se děje cosi podivného. Nejprve jsem čekal Purpurovou růži z Káhiry, pak Smrtihlava, Matrix a....spousta dalších filmů s podobným námětem. Naštěstí nešlo o typ snímků jako je Enemy či Na hraně zítřka, kdy postava probíhá nekonečnými časovými smyčkami. Zde jsou sice oddělené časové roviny, ale důvod jejich existence je naprosto jiný. Skvělá hudba, pěkná kamera, sympatická ústřední dvojice a konec, co mne tentokrát opravdu potěšil (ale poměrně dlouho jsem v něj nedoufal). (11.02.2015)

Režisér si pohrává s divákovou důvěrou v příběh, kdy se jedním dechem (vysmívá?) kritizuje hollywoodský pohled na životy lidi a i poptávku ze strany gauče moderního konzumenta. Scénář spojující dva světy - nereálný jakožto seriál a reálný jakožto pohled diváka se svým životem se otáčí jako mince ve vzduchu. A nejde o to, kdo má reálný příběh, ale o to, kdo to řídí - jakýsi tvůrce osudu; ďábel místy nad Bohem/Tvůrcem? "And the writer would not write him, and if the writer were to trap him in this house the devil would tear the house down." (08.07.2017)