Tutti i colori del buio

Třetí martinovské giallo opět jako v jeho prvotině s Edwige Fenech a Georgem Hiltonem, škoda, že už naposled. Toto byl, jak jsem už dříve napsal, přímo reprezentativní italský pár 70. let. Nesdílím názor s uživatelem J*A*S*M, který tento film označuje jako druhé nejlepší, nebo dokonce vůbec nejlepší martinovské giallo. Prní a druhé jsou zatím dle mého názoru nepřekonané, a to i ve svém žánru, navíc je tam ještě "Torso", které jsem jako jediné od Martina zatím ještě neviděl. Překvapivě dobré však bylo i "Your Vice Is a Closed Room and Only I Have the Key", které nepatří zrovna k jeho nejznámějším. Každému se pochopitelně líbí něco jiného, ale když já si už zvykl na grandiózní, vygradovanou zápletku s mnoha spiknutími, intrikaření v ději a na velkou pointu nakonec. Tento film není zas až tak typickým giallem, vraždy tu jsou, ale nejen, jak má být zvykem, mladých krásných žen. Film bych spíše označil nálepkou psychologický a značně i psychedelický thriller. Úvod je skvělý, předznamenává opět něco velkého, divoké sekvence všemožných nočních můr, satanistické okultní rituály za značně halucinogenní atmosféry (à la Rosemary), modrooký tajemný muž s dlouhým nožem, hojně zastoupená je tu nahota a sex (především pak sexuální orgie), hezké lokality (někde v Anglii). Vizuálně je film opět silný a neuvěřitelně barvitý, ale na druhou stranu i dost zmatený (což mi tentokrát trochu vadilo) a místy i nudně monotónní, navíc nějaké zajímavé spiknutí a intrikaření v ději nám taky nenabídne, i když děj se zdá je na první pohled zajímavý. Konec byl tentokrát jasný zcela v žánru obyčejné detektivky s jedním jediným zbývajícím pachatelem nakonec a skoncováním se zlým přeludem. Scéna Edwige ve snu u výtahu a pak náhle za několik minut úplně stejná v reálu byla dobře vypečená, ale to bylo tak vše. Člověk se časem trochu ztrácel a neorientoval asi jako hlavní hrdinka, která nevěděla, jestli je to skutečnost nebo jen zlý sen. Edwige Fenech jako sexuálně frustrovaná Jane zahrála svou paranoidní a poblázněnou úlohu velmi dobře, určitě se jedná o jednu z jejích nejlepších rolí, podobné té Bolkanovské v "A Lizard in a Woman's Skin", navíc ji to v ní snad nejvíc slušelo, člověk je přímo nucen stále ji sledovat, její obrazová přítomnost je prostě jedinečná, to vše se popřít nedá. Škoda jen, že tu nedošlo k nějakému zajímavému intimnímu sblížení mezi kráskami Fenech+Navarro, jak už naznačil uživatel giallo. Lepší průměr 71%. Komentář zde jako devátý v pořadí. (28.04.2010)

Nechci se hádat, ale tohle má ke klasickému giallu hodně daleko.... Spíše mysteriozní thriller, který se lehce inspiroval románem (a podle něj filmem) I.Levina - Rosemary má děťátko, érou hippies a LSD. Halucinogenní mozaika není žádnou bombou a mnohého dnešního diváka zřejmě odradí či přímo otráví. Pro fanoušky italských podivností však bude tenhle snímek jistě přitažlivý. Kombinace vynikající kamery a hudby vytváří tajuplnou až tísnivou atmosféru. Nejde přímo o vyvolání strachu, ale jakéhosi podivného neklidu. Film též využívá oblíbené postupy ze 60.let - násobení a opakování scén, jejich zmnožování. Gore je umírněné, sem tam trocha krve, psa očividně podřízli jen jako. Zato červená barva, tak oblíbená v italském filmu, je téměř na každém rohu - šaty, v interiérech, světlo, či víno....o krvi samozřejmě nemluvě. Příběh zmatené ženy, která hledá záchranu v náručí podivné sekty, je jízdou do náruče vraha... Velkou devizou je krásná Fenechová i esteticky podávaná nahota. Divák se možná bude občas cítit, jako by sám ujížděl na LSD. (06.01.2014)

Nejlepší, anebo druhý nejlepší film Sergia Martina, který jsem dosud viděl (nemůžuse rozhodnou mezi jím a Torsem). Divák celou dobu netuší, zda-li se jedná o obyčejnou giallo detektivku, psychologický horor, či dokonce něco nadpřirozeného, což neobyčejně silně poutá jeho pozornost. Navíc je to moc pěkně natočené, poměrně dobře zahrané, s pěknou vizuální stránkou a několika dávkami pořádného napětí. Horror movie of the year (26.02.2010)

Výborně zkombinované aroma italského psychologického sedmdestákového thrilleru je úžasné. Ta móda, neumělá ženskost žen, minisukně v kombinaci s kozačkami (můj soukromý fetiš) a nijak neskrývaná přirozená nahota (ve smyslu, že když má být někdo nahý, tak je prostě nahý a nikdo se to nesnaží nějak zakrývat nebo tupit nezvyklými úhly kamery). Vždycky mě překvapovaly pointy a vyvrcholení mnohých podobných italských snímků, které z dnešního pohledu už nejsou moc "košer", ale přesto mají své kouzlo (snad svou lehkou naivitou nebo lépe řečeno prostotou a jednoduchostí). Všechny tyhle klady však dost výrazně převyšují dva výrazné nedostatky, je to poněkud zdlouhavé a v souvislosti s tím poměrně nudné. (03.04.2013)

Koukal jsem na to po o rok mladším a perfektním Torsu (1973) a furt mi moc nebylo jasné, na jaký to horrorový subžánr koukám. Z nějakého neznámého důvodu jsem myslel, že to bude giallo, ale nebylo. Příběh se točí pořád dokola v halucinogenních a snových smyčkách, což vyloženě nesnáším. Divák přestává rozeznávat co je skutečnost, co halucinace a co sen, stejně jako hlavní hrdina(ka). Hlavní hrdinka je sice nádherný kus ženský a ňadra má první polovinu filmu skoro stále venku, ale to nějak film nezachrání... Vyústění filmu a zjištění proč, zač, nač pak příjde běhěm několika minut a je konec ... Tyhle horrorové subžánry opravdu moc nemusím. Ale musím pochválit perfektní bezchybné technické zpracování a že chtě-nechtě film diváka vtáhne a nepustí, ať divák chce nebo ne... (17.05.2009)