Křižáček

Nepobral jsem, co a komu chce film říci. 1) Zvolený způsob vypravování mám rád. Problém vidím v tom, že desetiminutový děj je roztažen do půldruhé hodiny. 2) Absence dialogů mně nevadí, je to film a ne televizní inscenace. Ani Roden popojíždějící na koni mi není proti srsti - mám rád oba, Rodena i koně. Trochu mi vadí pseudostředověké prostředí ve stylu televizních pohádek či představení v češtině v Itálii na mořském břehu. 3) Vnější formální podoba filmu z 44letého Václava Kadrnky nového Vláčila nedělá. Pomalé záběry samy o sobě neznamenají hlubokomyslnost stejně jako rychlé záběry ve stylu videoklipů neznamenají dynamiku. Prostě vnější formální znaky jsou bez vnitřního sdělení prázdné a o ničem nevypovídají. 4) Zajímavý koment: troufalka****. (26.08.2018)

Jsem nadšená, že se dá v současné tuzemské kinematografii objevit takový poklad, jakým je Václav Kadrnka a jeho film Křižáček. Trochu mi to evokuje skvostné snímky Františka Vláčila, čímž chci zároveň vyjádřit přesvědčení, že v černobílém provedení by k dokonalosti tohoto dílka už chybělo jen málo. (80%) (19.10.2020)

Že Roden ve filmu moc nemluví je spíš plus, protože (i když je dobrý herec) by se na něm dal krásně demonstrovat význam roztomilého českého slova "šumlovat". Přesto mě i těch pár dialogů rušilo svou podivnou toporností. Nebo absence dialogů (jedu na koni nekonečně dlouho lesem, pak potkám houf dětí, chvíli na ně čumím a pak jedu dál aniž bych se zeptal na hledaného syna?). Apropó, jízda na koni. Asi nejsem sám, komu se díky některým záběrům a přidruženým zvukům vybavilo klepání kokosovými ořechy (?). A ještě k těm dialogům, vyloženě rušivá scén pro mě byla i ta na tržišti, kde se ozve pro hlavního hrdinu nesrozumitelná italština (aby bylo všem jasné, že se cítí jako "cizáček"), načež následuje divadelní představení v češtině.....To mi jinak celkem povedenou atmosféru filmu (kamera, hudba) spolehlivě rozbíjelo. Kdyby byl film úplně němý (jen s hudbou) dal bych asi nadprůměrné hodnocení. (18.09.2017)

Manýra vypravěčského vzdoru provázela již debut Václava Kadrnky Osmdesát dopisů, kde ji však vyvažoval silný osobní prožitek: záznam únavného putování po úřadech, od nichž matka se synem chtějí povolení k odjezdu za manželem do emigrace. V případě Křižáčka už se Kadrnka neopírá o vlastní zkušenost, nýbrž o epos Jaroslava Vrchlického, z nějž podle vlastních slov udělal „obrazovou báseň“. Z předlohy ovšem zůstal jen holý děj: synek rytíře uteče z domova za hrdinskou vidinou dětských křížových výprav a zoufalý otec v podání Karla Rodena vyrazí po jeho stopách. Romanticky dobrodružnou notu film opustil a zcela se oddal hrátkám s formou, které účinkují jako rána z milosti. Bohužel totiž stvrzují leckdy neoprávněné obavy publika z okatě až povýšeně „jiných“, takzvaně festivalových děl.Přitom karlovarské publikum patří k náročnějším a tolerantnějším než běžní návštěvníci kin, takže přijalo výzvu, že se má Křižáčkovi bez předsudků otevřít. Ale upřímně: jak dlouho to může člověk vydržet? Už úvodní scény s padacím mostem napínají na skřipec: než se zvedne a zase spustí, než se chlapec oblékne a vykročí, minuty plynou, jako by zkoušely divákovu trpělivost. Nikoli však z vnitřní logiky vyprávění, nýbrž coby čirá schválnost – a té se nelze poddat.Představa filmové poezie jako statické momentky nejprve dráždí očekáváním změny, postupně však vnímání otupí. Neuspěchaný je pro Křižáčka slabé slovo, i ten Rodenův kůň se loudá; přejde-li občas do cvalu, je to klamná naděje. Nekonečnou studii chůze s jediným hudebním motivem ještě pocitově prodlužuje fakt, že všichni herci včetně Rodena se zbavují výrazu. Takže zbude pěkné kameramanské cvičení se světlem: svítání, soumrak, mlhy, oheň za noci.Pár opravdu pohledných výjevů, třeba děti sekající makovice nebo přechod z přítmí chrámů do venkovního jasu, se uloží do smyslové paměti, ale je to jen fasáda meditativní pouti, provázené navíc vidinami a završené přímořským komparzem jako z televizních pohádek. Každý kámen, každá včela se tváří coby možný nositel zásadního sdělení, které je třeba vyluštit. Ale jak dojít k tajence, když křížovce chybí legenda? V jistém smyslu se dá Křižáček chápat jako nadčasové podobenství mladičkých fanatiků jakékoli víry, ač zakuklené a nesdílné. Leč sám režisér ve Varech podal jiný výklad: symbol dospívání, kdy i dítě (snad) opět nalezené již zůstává rodičům vzdálené. Dejme tomu, ale pak by měli v každém kině rozdávat vysvětlující letáčky. Každý by chtěl natočit Marketu Lazarovou, ale zdaleka ne každý ví, že obraz bez obsahu ztrácí sílu. (31.08.2020)

Po delší době česká filmová miniaturka, s níž naprosto souzním. Mám ráda filmový minimalismus, přičemž mám pocit, že se z filmů už skoro vytratil. Nastala doba klipovitosti, v níž film, který předpokládám čerpá z Vláčilovy či Tarrovy tradice, určitě hledá své místo hůře, neb na dlouhé záběry a scény beze slov už mnoho lidí nemá tu potřebnou dávku trpělivosti ani naladění. Filmeček má kromě jiného poutavou kameru i hudbu, která do posledního okamžiku nevyzradí, jak film skončí. Možno si hodit mincí hned zkraje, zdali chcete film dokoukat či ne, protože pro uspěchané a naladěné na akci to opravdu není. Pokud si u toho chcete zameditovat, film vám sedne jako ulitý... (26.12.2019)