Wish I Was Here

10 rokov som musel čakať na ďalší Braffov film. A rovnako ako Garden state sa jedná o jedno krásne pohladenie na duši. Je plný sentimentu, ale nie je sentimentálny. Je v ňom veľa vtipu, ale nie je to komédia. Riešia sa tam existenciálne témy, ale nie je to dráma. Film berie to najlepšie zo života a z aspektu rodiny a rovnako ako v prípade mladíckej túžby v predchádzajúcom filme aj tu vychádza tvorca z vlastného života. Z vecí odžitých a pochopených. Herci sú bezchybný. Je to jeden z tých filmov, ktoré definujú dobu, alebo aspoň jeden z jej aspektov. Spravený pre radosť. Kamarátmi a rodinou. Možno tam nájdete množstvo chýb. A možno vám film nesadne. Ale pre mňa sa jedná po dlhom čase o veľmi úprimný filmík z veľkým srdcom a malým rozpočtom. A také mám najradšej. Pretože takéto filmy nikdy nezostárnu. (12.10.2014)

Braff prostě umí natočit filmy o absolutně obyčejnejch a normálních věcech, přičemž to pro mě vždycky je neobyčejnej zážitek. Emoční boom, a nemusí se tam objevovat žádný americký kraviny, žádný nevěry, střílečky . Normální problémy normálních rodin, nedostatek peněz, umírající dědeček, lidi si to neuvědomujou, ale kdo v týhle době zůstává až do konce s člověkem, co je na pokraji smrti, většina rodin před tim utíká, a už vůbec nechce, aby to viděly jejich děti. V tomhle snímku je celá rodina s ním až do poslední sekundy, v našem modernim světě to lidi neunesou,bojej se toho, jenže kvuli tomu nezvládaj jenom trošičku těžší situace, protože celej život řeší sračky, jakože jeho ex dala like na jeho fotku, a ten chodí s touhle, a já včera nedala zkoušku, a on mi řekl že jsem píča. Já teda vidim tuhle myšlenku, a myslim si že Braff jí vidí taky. Stejně jako Garden State, stejně jako Scrubs, i tohle je film, kterej nenuceně přinese ponaučení, a přitom je i vtipnej a příjemnej. Snímek s obrovskym srdcem, a malinkym rozpočtem. Trošku teda pochybuju, že týpek z Aston Martinu by tohle udělal, i kdyby ta holka chcípala na Ebolu a AIDS zároveň. Na druhou stranu, co víc chcete, než když vám Sheldon sežene práci. Herecky nemůžu vytknout vůbec nic, chápu že někdo by mohl říct, že hlavní role jsou prkennej žiďák, a zfetovaná židovka, pro mě je to jeden z nejlepších herců, a Kate byla tady excelentní. Malej Pierce, kterej se mi líbil už v Looperovi má podle mě obrovskej potenciál. Na hudbu taky nemám žádný připomínky, takže za mě jasně plnej počet, něco okolo 90%. Dodatek po druhém shlídnutí : Malá Joey byla taky úchvatná ! (12.10.2014)

„Můj táta má rakovinu, moje děti vyloučí ze školy a já nemám práci. V čem jsem to vlastně vyhrál?“ A všichni byli šťastní, i ten nadrženej kolega z práce nakonec dostal co proto. Na druhou stranu – proč ne. Snímek, který sice sráží nejedno klišé a hodně se v něm brečí, chápe, hází psí pohledy, klepe na rameno, ale i tak získává sympatie z obyčejných situací. Život jedné rodiny „zkoumá“ skrz několik momentů, jejichž důležitost si lze uvědomit až zpětně. Už debut Zacha Braffa Procitnutí v Garden State byl o umírání a usmiřování v rámci rodiny, jeho druhý tvůrčí počin nabízí vyrovnávání se s rodinnými rolemi, s (ne)plněním snů, s lidskými chybami. Tyhle pocitové kousky, kdy se leckdo ocitá na životní křižovatce, mám docela rád. Herci jsou přesní (Zach Braff, Mandy Patinkin, Joey King, Kate Hudson nebo Josh Gad), soundtrack citlivě zvolený, Braff nezklamává ani jako scénárista. „Slunce, tohle je Noah. Noahu, slunce.“ (04.11.2014)

Tak trochu jsem tušil, o co se zřejmě bude Wish I Was Here opírat a bohužel se toho i dočkal. V první řadě humoru, který byl „krapet“ jednodušší a nebýt Parsonsovy kreace (toho nejlepšího na tomto filmu), moc bych se opravdu nepobavil (spíš naopak). Pak jsem se ovšem dočkal podstatně horších věcí, přišlo na řadu hledání cesty k druhým (a také smyslu života), rodina pospolu, plnění snů a další všechny ty „správné/důležité“ hodnoty, díky nimž se snímek stal plným patosu (ano, došlo i na typicky americké „i’m so proud of you“, u kterého jsem se skoro bál, že se ho nedočkám…), moralizujícím (a toho chlápka z práce mi bylo skoro líto), dojímavým až slzopudným (brečím, brečíš, brečíme) a též otravně pozitivním (nemám vůbec nic proti hodně pohodovým filmům, rád si sem tam nějaký dám, ale zase je určitá hranice, za kterou není radno chodit). A to dokonce tak moc, že už jsem jen čekal na moment, kdy skončí všechny válečné konflikty, globální oteplování, pozůstatky krize a další nemilé věci, jak se vše ve filmu začalo stávat úžasným. Jestliže jsem Procitnutí v Garden State přiklepl „jen“ průměr, nejnovější Braffův počin ode mě dostane pouhé 2*, a to ještě s odřenýma ušima, začínám mít nepříjemné tušení, že pan režisér asi opravdu nebude moje krevní skupina. „Ale co moje sny? Nepodporuje snad Bůh mou cestu ke spokojenosti?“ – „Ne! To je Deklarace nezávislosti. Thomas Jefferson se staral o vaši spokojenost.“ (26.10.2014)

Nesympatická postava neúspěšného herce řeší rodinné problémy, které způsobilo to, že se o rodinu vůbec nestará. V roli neschopného bratra mu sekunduje nejodpudivější americký herec za poslední dekádu - Josh Gad. Dojde i na zpomalované záběry a nakonec - aniž by měli tři oříšky nebo aspoň kmotřičku vílu - se vše jako mávnutím kouzelného proutku v dobré obrátí. Zlo je potrestáno, rodina zachráněna a hezky si pobrečí při vyjádření dlouho skrývaných citů. Nesympatický bratr si zapíše zásah na conu, když svým kostýmem okouzlí pohlednou fanynku sci-fi. Jo, tak o tom si můžou tlustí fanové z přívěsu nechat leda tak zdát - to by totiž bylo možné právě jen ve sci-fi. ____ Nezajímavá otravnost. (11.03.2015)