Blade Runner 2049

Vtahující, zamžená, pozvolna plynoucí blockbusterová báseň (!) o touze cítit "něco skutečného", touze být (člověkem, živoucí bytostí) v pustém a umírajícím světě neschopném rozlišovat mezi tím, co ještě je "skutečné" a co je pouhou náhražkou, ve světě zbaveném vší živosti, radosti a naděje, jež v duchu soudobé poetické biologie ukazuje, že to, co v prvé řadě odlišuje živé bytosti od strojů, je schopnost cítit - cítit kapky zebavého deště či tajících sněhových vloček na holé kůži, dotek a teplo druhého, strach ze smrti a smutek nad ztrátou milované osoby, úžas nad zázrakem zrození (nad životem samotným, člověkem, včelou i drobným kvítkem), závist, soucit, žár lásky... Ostatně, co jiného je život, než hmota, jež zatoužila procitnout a cítit? Spatřit sebe samu se srdcem divoce bijícím, horkým a plným očekávání? (07.10.2017)

Jedničku nemám prakticky vůbec zažitou, netuším, zda je to v případě pokračování zásadní problém, nicméně oslovit mě nedokázalo. Každopádně nejprve je třeba říct, že už předchůdce rozhodně nebyl filmem pro každého. Ano, přeformuloval estetické normy science-fiction, potvrdil, že Ridley Scott umí velké věci a že předlohy Philipa K. Dicka mají velký potenciál. Oceňuji jít nezvyklou cestou, než na co jsme zvyklí v případě běžného hollywoodského blockbusteru. Oceňuji preciznost, se kterou tvůrci k látce přistoupili, oceňuji výtvarné řešení, jenže z toho všeho pramení i hrozba odcizení. A zrovna to se stalo. Ona opulentní oslava designu, ona přesná, ale odcizená Deakinsova kamera, ony emoce, které se k nám prostě nedostanou. Herci se tváří, jak by zrovna přišli o vzácnou sbírku motýlů, jsou na můj vkus utlumení až příliš. S obří stopáží se navíc nelze ubránit pocitu monotónnosti, chybí dravost, zapamatovatelné scény. Je toho víc. A ohromná úcta k předloze je znát, což je možná i na škodu. (15.11.2017)

Byl jsem skeptický a přesvědčený, že Blade Runner pokračování nepotřebuje, že to už nemůže být takové, že se chci jen domnívat, co bylo dál s Deckardem, a ne to vědět, že nevydržím dvě hodiny čtyřicet výrazu Ryana Goslinga... Takže si představte mé překvapení, když jsem po nějakých patnácti minutách hodil veškerou skepsi za hlavu a sledoval ten skvělý film s dost podobnými pocity jako kdysi první díl. Příběh naštěstí není žádná nastavovaná kaše, ale má spoustu svých vlastních nápadů a myšlenek, herci jsou bez výjimky výborní, vypadá a zní to fantasticky a řada scén je doslova nezapomenutelných (milování s hologramem, scéna s Elvisem, závěrečná konfrontace). Říkal jsem si jen, jestli není škoda, že Blade Runner 2049 oproti původnímu snímku nenabídl v závěr tolik otazníků a že nekončí třemi tečkami, nýbrž vlastně jen jednou. Ale není.___P.S. Ghost in the Shell se teď může jít stydět do kouta. (06.10.2017)

"Nikdy jsem nevyřadil nikoho, kdo se narodil." Tak to mám radost agente K a nyní se podrob normativnímu testu, ať diváka trošku ponudíš. U mne tedy tento test kromě nudy vyvolal ještě alergii na neustále se opakující slova "buňky" či "propojení". Ale to je můj problém, stejně jako to, že podle mne nejlepší postava filmu, pěstitel česneku Sapper, dostala tak málo prostoru. Chápu, že skoro ve třech hodinách filmu bylo těžké pro něj najít nějaké volné políčko, ale já bych si s tím tu práci dal a stříhal bych a stříhal. Ale abych jen nekritizoval, tak mi snímek ukázal dokonalou ženu jménem Joi. Vždyť který chlap by pohrdl kráskou, která se stále usmívá, převléká se v řádu milisekund, dá se kdykoli vypnout a k uspokojení muže neváhá sehnat děvku? Asi žádný, ale důležitější je to, že se to nakonec trošku rozjelo, něco se tam stalo a nějak to dopadlo, čemuž jsem během rozvleklého začátku moc nevěřil. (01.03.2018)

Obrovskou službu tomuhle filmu udělala hudba. Nebýt jí, nebyla by ta neutěšenost, temnota a deprese budoucnosti lidstva ještě víc neutěšenější, temnější a depresivnější. I když jsem občas vnímala prázdnotu dějové linky, vydržela jsem v očekávání věcí příštích až do konce a mám chuť dát plný počet hvězd, proč ne! (15.10.2020)