Blade Runner 2049

Blade Runner 2049 je jedním z těch filmů, na které se čekalo celé dekády. Svět z románů a povídek Philipa K. Dicka si žije dál svůj život mnoho let po autorově smrti (zemřel krátce před premiérou původního Blade Runnera) a znovu a znovu inspiruje. Mám slabost pro ten fenomén návratů, kdy se po mnoha a mnoha letech vrací i původní herci a Harrison Ford je tou tváří, která se díky Hanu Solovi, Indymu Jonesovi a Rickovi Deckardovi stala nesmrtelnou. Pokračování neudělalo původnímu filmu ostudu, příjemně rozšířilo svět a noví herci (Ryan Gosling a Jared Leto) do něj zapadli naprosto přirozeně. 2049 je ideální melancholickou postoapo pro současnou generaci. (11.10.2023)

Naprosto unikátní esoterický zážitek, obzvláště pro značně zpomalené pozérské ufony, libující si v sáhodlouhém šťourání se v hovně a velkohubém stádovém bečení s ostatními olupenými rozumbrady, jaké z toho mají príma pocitečky a jak jim je z toho úchylného uspávače hadů Denise teplo u šulínka. Jenže hovno zůstane pořád hovnem, i když ho zabalíte do pozlaceného alobalu a prodáváte masmédii manipulovatelným žvanivým ňoumům jako belgickou pralinku. A tohle hovno bylo obzvlášť uleželé. Něco, jako byste tři hodiny museli čumět na to, jak vám v opravdu nádherných kulisách neradostné budoucnosti naprosto strhujícím způsobem kyne těsto, do čehož vám co deset minut nějaký čurák asi tak metr od ucha zapne na plné kule lodní sirénu, abyste to hypnoticky plíživé trauma náhodou milosrdně neprospali. Když si vzpomenu, jak uhrančivě dekadentní, myšlenkově bohatou a zábavnou vizualizaci tehdy uplácal Rydly z Androidích snů o elektrických ovečkách Filipa K. Ocase, má prdel upřímně nenávidí toho, kdo svěřil pokračování klasiky do rukou pošahaného artového hnědopicha, který sice umí zorganizovat vskutku skvostné kulisy, avšak mezi nimi se vás snaží urputně unudit xmrti totální rohypnoliádou. Rohypnoliádou, založenou na přiblblé šestákové historce, že umělák má miminko, a tak se všichni můžou posrat, aby ho chytili a pokuchali v labině, což by se dalo nepochybně zvládnout za naprosto prdelipřívětivých, našlapaných 90 minut. To by tomu ovšem nesměl šéfovat plíživý psychopat se zaseklou kamerou, rochnící se v půlhodinových záběrech na poletující prach a padající sníh, který to tímhle „umělecky“ natáhl na naprosto nehumánní i nereplikantní tři hodiny. Tři hodiny od ničeho k ničemu unyle se loudajícího pana Goslinga s konstantně blaženým, koženým kukučem sluníčkáře, co si právě nakvartýroval do své dvajedničky třicet syrských migrantů i s domácím zvířectvem, patrně z toho, že sem tam vyprcá hologram, a trousícího s ostatními zádumčivě strnulými loutkami pouťová existenciální moudra pro stavební přidavače. Sledujete-li filmy pro zábavu, nikoliv kvůli pozérskému sebemrskačství, a nesnášíte tedy tik v oku ze spánkové deprivace či si zrovna netoužíte ucpat nos, bloknout atlase s čepovcem a uhnat na prdeli mozoly z neustálého poposedávání, nasraného kroucení hlavou a otráveného funění, raději se tomu vyhýbejte důsledněji než katolík šprckám. (08.10.2017)

Spoilery. I když... Na úvod je třeba podotknout, že filosofování o stvoření, o tom, kde končí člověk a tak dále, vyznívá o několik řádů lépe než ve dvojici Prometheus+Covenant. Na což musím ovšem hned navázat tím, že pro mne to stále není dost, aby mne to nějak oslovilo a zasáhlo (ostatně ta laťka nebyla zmíněnými filmy nastavená moc vysoko). Na film s podobným tématem je v BR2049 až příliš málo, hmm, života. Vystupuje zde dohromady 3,5 člověka (plus houf sirotků?), jinak samí uměláci. Bavíme se o rození dětí, o nebezpečí stržení systému, o hrozící válce mezi lidmi a replikanty, a přitom nic z toho nevidíme. Filosofovat tímto způsobem o něčem, co ve skutečnosti film nenabízí, mi zkrátka přijde prázdné a umělé, bez ohledu na vizuální a zvukovou dokonalost. Řešíme osud jednoho dítěte člověka a replikanta, přičemž jediné děti vidíme jen v jakési SF variaci dickensovského chudobince, kde se místo cupaniny a koudele recykluje elektronický odpad. A na větu "more human than human" a její variace už začínám být vážně alergický, ba bych otevřeně řekl, že mě sere. Tohle flagelantsví je teď tak strašně v módě a je tak strašně předvídatelné, že minimálně mě nemohlo v tomto podání překvapit cokoli, co z děje vyplynulo. Zkrátka variace na téma android potká androida, z něhož se stane slizka. Kdyby to aspoň zůstalo u nabízející se dějové linie, protože androidů, co si myslí, že jsou lidi, už tu bylo dost, opačná varianta mohla být příjemnou změnou. Jenže nic, uměláci jsou ti hodnější a lidstvo je tím, kdo vyznívá špatně. Dobře, skupina RSS (Replikanti za Sociální Spravedlnost) po hlavním hrdinovi žádá něco, co není úplně lidské, ale samozřejmě z humánních důvodů (když se báli, co by mohl Deckard prozradit, proč ho tedy neodstranili dříve, to je jen jeden z mnoha příkladů, kde logika drhne). A celá ta příprava revoluce, plány na utajení a odvádění pozornosti a tak dále, to všechno je tak neuvěřitelně naivní a ten svět tak nefunkční, že to ze mně prostě víc než prvoplánové emoce vzbuzené vizuálem a hudbou nevydoluje. Stačí porovnat s jinou Dickovou adaptací, Minority Report. Tam ten svět žil, fungoval, působil přirozeně, tady nic takového není. Stejně tak samotné "vyšetřování", na začátku se jako deus ex machina objeví zásadní informace a pak veškeré "stopy" tak nějak přicházejí samy od sebe, resp. protože si to někdo přeje. A jaký smysl mělo, že si to přál - tedy přáli, takhle na sebe jen upozornili, to nebylo odvrácení pozornosti, ale její přitáhnutí. Pokud jde o herce, Goslingův výraz jsem popsal už u Drive, netřeba opakovat. Herectví jsem tak mohl ocenit leda u Forda a Robin Wright, leč ti hrají co musejí. Zbylá část osazenstva jsou prostě virtuální a umělé děvčice, tam se o hraní dá mluvit asi tolik jako v případě Goslinga. Udělené body jsou proto především za technickou stránku (i když i tu ta neživotnost sráží dolů). (06.10.2017)

Není snad většího obdivovatele původního Blade Runnera, než jsem já, takže……předně si nemyslím, že takovýhle film potřeboval nějaké – jakékoliv – pokračování. Z hlediska příběhu se to tady má jako s Matrixem. Tam se v dalších dvou dílech na sílu rozvíjela mytologie, tady se mermomocí rozvíjí příběh, který sice dává smysl, ale původní film nijak neobohacuje. Čistě řemeslně je to solidní kus filmařiny, ale ta atmosféra Scottova drahokamu, ta „babylonská“ směsice kultur a národů s převahou asiatského prvku, kde se snadno stanete anonymní figurkou, ta se na mně v tomto filmu nepřenesla. Deakins čaruje, ano, ale ta atmosféra, ta chybí a kdo tvrdí opak, ten nedokázal procítit jemné nuance prvního Blade Runnera. Chyběla mi tady nějaká zajímavá postava, jako byl v prequelu třeba J.F.Sebastian a jeho elektronické hračky, chyběla mi tady osudová postava, jakou byla Pris, chyběl mi tady výrazný záporák, jakým byl Roy Batty, jehož jste nenáviděli a zároveň litovali. Nic z toho ve Villeneuvově filmu není, pouze terminátorka v sukni a nevýrazný Leto. Díky aspoň za holografickou Joi, asi jednou zajímavou postavu ve filmu. Prostě….neubráním se mírnému zklamání. (07.10.2017)

Tvůrci se chlubí tím, že toho kampaň Blade Runnera 2049 moc neprozradila, já měl ale přesně opačný pocit. Jistě, spousta věcí bezesporu zůstala utajena. I takhle se ale vykecalo příliš, takže jsem místo napětí často jen čekal, až se objeví Ford a co předvede Leto. Jenže víte co? S Letem to bohužel není moc žhavé a Ford je tak dobrý, že z filmu prakticky trčí ven. A přestože Villeneuve tráví veškerý čas tím, aby vám prodal Goslinga, nemůžu říct, že to na mě fungovalo stoprocentně. Původní Blade Runner je výjimečný právě kontrastem žánrového chladu a živelného jiskření, které do něj skoro až nepatří. To druhé však novému filmu chybí, takže tu máme "jen" originálně vymyšlenou a nádherně zrealizovanou sci-fi, která exceluje hlavně ve filozofováním nad samotným lidstvem. Řadě diváků to určitě bude stačit. Já jsem ale pořád čekal, kdy přijde něco absolutně nevídaného a strhujícího, a místo toho dorazil konec. (8/10) (05.10.2017)