Blade Runner 2049

Atmosféra jaxviňa. Menej náznakové než Scottov film, avšak stále výborné v ne- ľudskej existencialistickej rovine, ktorá trčí spod povrchu, skvelo pracujúceho s úmyselne navodenými očakávaniami diváka, prechytračeného vlastnou chytrosťou. Chcelo by to ešte dotiahnuť Letovu linku a vysvetliť prečo práve K. získal práve tieto spomienky. Ale to sú len detaily. Wanna be in Luv with Joi. 10/10 (14.10.2017)

Naprosto unikátní esoterický zážitek, obzvláště pro značně zpomalené pozérské ufony, libující si v sáhodlouhém šťourání se v hovně a velkohubém stádovém bečení s ostatními olupenými rozumbrady, jaké z toho mají príma pocitečky a jak jim je z toho úchylného uspávače hadů Denise teplo u šulínka. Jenže hovno zůstane pořád hovnem, i když ho zabalíte do pozlaceného alobalu a prodáváte masmédii manipulovatelným žvanivým ňoumům jako belgickou pralinku. A tohle hovno bylo obzvlášť uleželé. Něco, jako byste tři hodiny museli čumět na to, jak vám v opravdu nádherných kulisách neradostné budoucnosti naprosto strhujícím způsobem kyne těsto, do čehož vám co deset minut nějaký čurák asi tak metr od ucha zapne na plné kule lodní sirénu, abyste to hypnoticky plíživé trauma náhodou milosrdně neprospali. Když si vzpomenu, jak uhrančivě dekadentní, myšlenkově bohatou a zábavnou vizualizaci tehdy uplácal Rydly z Androidích snů o elektrických ovečkách Filipa K. Ocase, má prdel upřímně nenávidí toho, kdo svěřil pokračování klasiky do rukou pošahaného artového hnědopicha, který sice umí zorganizovat vskutku skvostné kulisy, avšak mezi nimi se vás snaží urputně unudit xmrti totální rohypnoliádou. Rohypnoliádou, založenou na přiblblé šestákové historce, že umělák má miminko, a tak se všichni můžou posrat, aby ho chytili a pokuchali v labině, což by se dalo nepochybně zvládnout za naprosto prdelipřívětivých, našlapaných 90 minut. To by tomu ovšem nesměl šéfovat plíživý psychopat se zaseklou kamerou, rochnící se v půlhodinových záběrech na poletující prach a padající sníh, který to tímhle „umělecky“ natáhl na naprosto nehumánní i nereplikantní tři hodiny. Tři hodiny od ničeho k ničemu unyle se loudajícího pana Goslinga s konstantně blaženým, koženým kukučem sluníčkáře, co si právě nakvartýroval do své dvajedničky třicet syrských migrantů i s domácím zvířectvem, patrně z toho, že sem tam vyprcá hologram, a trousícího s ostatními zádumčivě strnulými loutkami pouťová existenciální moudra pro stavební přidavače. Sledujete-li filmy pro zábavu, nikoliv kvůli pozérskému sebemrskačství, a nesnášíte tedy tik v oku ze spánkové deprivace či si zrovna netoužíte ucpat nos, bloknout atlase s čepovcem a uhnat na prdeli mozoly z neustálého poposedávání, nasraného kroucení hlavou a otráveného funění, raději se tomu vyhýbejte důsledněji než katolík šprckám. (08.10.2017)

Obrovskou službu tomuhle filmu udělala hudba. Nebýt jí, nebyla by ta neutěšenost, temnota a deprese budoucnosti lidstva ještě víc neutěšenější, temnější a depresivnější. I když jsem občas vnímala prázdnotu dějové linky, vydržela jsem v očekávání věcí příštích až do konce a mám chuť dát plný počet hvězd, proč ne! (15.10.2020)

„ZEMŘÍT PRO SPRÁVNOU VĚC JE NEJLIDŠTĚJŠÍ, CO MŮŽEME UDĚLAT…“ /// Skoro až thrillerový a adventurně komorní pátrání po narozeným (takže nevyrobeným) replikantovi. Cáká z toho technická dokonalost, ale taky dějová úspornost, takže je to místy pomalý, ale furt temný. Baví mě, jak je to odvyprávěný. Ten příběh s tím tempem a sci-fi ponurostí do sebe fajnově zapadá. Navíc to má v sobě překvapení… Villeneuve je machr. Nejen proto, jak dokázal s pár hercema naplnit 2 a půl hodiny. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Román „Do Androids Dream of Electric Sheep?“. Kterej napsal v roce 1968 Philip K. Dick, neznám. 2.) Chcu ukázat starý, jak má fungovat moderní žena. 3.) Celý dny (i noci) prokecám s hologramem. 4.) Thx za titule „Jemu, tedy Idžorovi“ a „Holesinska.M“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ (03.02.2018)

Jedničku nemám prakticky vůbec zažitou, netuším, zda je to v případě pokračování zásadní problém, nicméně oslovit mě nedokázalo. Každopádně nejprve je třeba říct, že už předchůdce rozhodně nebyl filmem pro každého. Ano, přeformuloval estetické normy science-fiction, potvrdil, že Ridley Scott umí velké věci a že předlohy Philipa K. Dicka mají velký potenciál. Oceňuji jít nezvyklou cestou, než na co jsme zvyklí v případě běžného hollywoodského blockbusteru. Oceňuji preciznost, se kterou tvůrci k látce přistoupili, oceňuji výtvarné řešení, jenže z toho všeho pramení i hrozba odcizení. A zrovna to se stalo. Ona opulentní oslava designu, ona přesná, ale odcizená Deakinsova kamera, ony emoce, které se k nám prostě nedostanou. Herci se tváří, jak by zrovna přišli o vzácnou sbírku motýlů, jsou na můj vkus utlumení až příliš. S obří stopáží se navíc nelze ubránit pocitu monotónnosti, chybí dravost, zapamatovatelné scény. Je toho víc. A ohromná úcta k předloze je znát, což je možná i na škodu. (15.11.2017)