Pachuť pomsty

Tak musím říct, že tohle je film, kterým mě jim Mickle konečně skutečně dostal. Jeho předchozí jsou zajímavé, ale to, jak tady vystavěl atmosféru, jaké postavy napsal a nechal zahrát výbornými herci, navíc celkem neotřelé použití kamery v některých záběrech, výborně drsný konec, tohle je prostě něco, co si pozornost zaslouží. Výborně temný film, kde stejně nějaká naděje pořád existuje. (30.07.2014)

Skutečně jsem nečekal moc, ale z nenápadného a polozapomenutého thrilleru s jedinou berličkou pro mě (skvostný a úplně jiný než ho známe, Michael C. Hall) se vyklubala velice syrová podívaná s nepředvídatelnou zápletkou a přitom jde o tak komorní, ovšem funkční premisu. Nejlepší je si před filmem nezjišťovat vůbec nic, vplynout do příběhu a unést se velice pomalým tempem vyprávění, které se posléze transformuje v něco mnohem lákavějšího a s navíc výborným soundtrackem. Jim Mickle umí a budu jej do budoucna sledovat...8/10 (19.05.2017)

Hodně zajímavý thriller, zprvu s fincherovsky budovanou atmosférou a napětím, poté sladěný se soft verzí 8mm, nakonec ale peckinpahovsky rezolutní a patriarchální. Tvůrci dali svému filmu opravdu originální rámec: od rodiny k chlapskému vzetí spravedlnosti do vlastních rukou a nakonec zase zpátky do kruhu rodinného - ale už jinak, byť spolu, uvnitř sám... Zajímavé je i posunutí kontextu, tenhle typ neo-noirových filmů se obvykle odehrává ve velkoměstech, přenesením do texaského maloměsta a do venkovských lokací se daný žánr zajímavě variuje směrem k Peckinpahovi a odezvě moderního westernu... (15.03.2015)

Ne ne a ne, já si nemůžu pomoct, snažila jsem se, ale víc nedám. Sama Sheparda mám moc ráda, ale ten to tak nějak proklimbal a teprve až na konci se malinko zmátořil k nějaké činnosti, ale ve výsledku už bylo stejně pozdě. Jediné pozitivum vidím v tom, že Ríša může nosit náušničku, jinak nevím, co ho tak rajcovalo, že do toho všeho šel. Scénář byl podle mě děravý jak cedník, ale na mě nedejte, já tomu zase tak nerozumím. Jedna hvězda za hudbu, ta byla skvělá a druhou za úsměv Jima Boba Lucase. (09.10.2014)

Trochu z retro fláků, líznuté civilností Jakea Reachera s hudbou, která zní jako kdyby se Atticus Ross po nocích nudil, tak něco nahrál aby se neřeklo. Pachuť pomsty jsem moc necítil, ale pachuť scénáristicky prapodivně koncipovaného béčka s ještě zvláštnějším dějovým twistem uprostřed už ano a docela zřetelně. Nepopírám pár skvěle vygradovaných scén, ale jinak je to neslané nemastné. Motivace postav divné, směr, kterým se příběh ubíral jen těžko pochopitelný, navíc posouvaný mnohdy až příliš velkými náhodami. (30.12.2015)