V hlavě

Přání číst myšlenky měl někdy každý. PIXAR se tohoto přání chopil, vytvořil antropomorfní personifikace emocí, okoukl jak spolu komunikují krvinky, krevní destičky a bacily v Byl jednou jeden život (stejně jako uživateli flanker.27 mi to blesklo hlavou už při ukázkách v kině), vytvořil příběh, kterým by komunikaci emocí, vzpomínek a imaginace orámoval a V hlavě bylo na světě. Představuju si, jak asi vypadají ty emoce v mojí hlavě a jak velké jsou moje ostrovy "pohádky" a "čokoláda", přičemž největší je můj ostrov "rodina", který zahrnuje i našeho Alíka, v jehož hlavě je jediné: MÍČEK! (01.02.2017)

Radost ze smutku. Radost z animace. Radost z objevování nového světa. Postupné poznávání pravidel Rileyina vnitřního vesmíru (nejsdílnější je film v tomto směru ještě před úvodními titulky), zábavného tím, jak vypadá a k čemu všemu svou odkazuje (psychoanalytické metafory typu továrny na sny, moderní výtvarné umění, disneyovky z 50. let) je nenásilně zakomponováno do dobrodružného příběhu o vznikajícím přátelství. Legrační pády, napínavé akční scény, vtípky s „údržbáři“ mysli nebo blbnutí s Bing Bongem – který sice představuje "jarjarbinksovsky" otravnou postavu, ale tvůrci si to uvědomují – nejsou samoúčelné a pomáhají v zevrubnějším poznání Riley (všimněte si, nakolik je její identita určována hraním z podstaty velmi akčního a kontaktního ledního hokeje, který rozhodně nepředstavuje tradiční zábavu dívek z amerických filmů). Bavíme se tak paralelně dynamikou vztahů mezi postavami, tím, co se děje i tím, jak to celé funguje. Dění „uvnitř“ má přitom přímý vliv na dění „venku“ a vztahová i dějová linie jsou tak zdvojeny, takže je stále čemu věnovat pozornost a nehrozí, že by filmu spadnul řetěz. Své opodstatnění má skutečnost, že ani jeden z paralelně běžících příběhů nenabízí tradičního padoucha. Řešení dívčiny vnitřní emocionální krize netkví v překonání/odstranění překážky, ale v jejím akceptování za součást vlastní osobnosti (totéž v dospělé verzi jsme nedávno viděli v Divočině). Málokterý americký, natož americký animovaný film, si kdy dovolil takto zpochybnit materialisticky orientovanou ideologii individuálního štěstí a tvrdit, že bychom si měli vážit i negativních emocí (nikdy nevíte, kdy vám zlost proměněná v letlampu může zachránit život). Pocit štěstí zde oproti většině feel-good žánrovek není cílem a řešením, ale pouze prostředkem k nalezení vnitřního klidu. Ten přitom nevyplývá výhradně z vlastních rozhodnutí jednotlivce. Jak si Riley uvědomí díky vzpomínce na hokejovou prohru následovanou utěšováním rodičů a povzbuzováním kamarádů, radost a smutek nejlépe spolupracují tehdy, máme-li se komu svěřit. Jak si ve skutečném životě často uvědomíme až zpětně, mnohem později než Riley, štěstí jsou ti druzí (a peklo též, ale o tom v nějakém jiném filmu). Díky tomu nová pixarovka promlouvá ke všem generacím, aniž by byla na okamžik návodná a okatě nás poučovala, jak správně žít. Přesto nedokážu odhadnout, nakolik si film tematizující (a velmi nápaditě vizualizující) nostalgii za dětstvím, užijí děti. Pro mne zatím jeden z nejsilnějších letošních filmových zážitků. Ano, byl jsem dojat. V tomto případě to ale nevnímám jako své podlehnutí citové manipulaci, nýbrž jako důkaz toho, že film bezchybně fungoval na všech úrovních a dovedl mne přesně do toho emocionálního rozpoložení, o něž tvůrci usilovali. 85% (26.07.2015)

Milý animák, Pixar po dlouhé době při tvorbě opravdu použil mozkové centrum. Konec mě i docela dojal. Mimochodem, nám třicátníkům může film trochu připomenout geniální seriál Byl jednou jeden život, jak poznamenal kamarád, se kterým jsem se na film díval. Akorát ty projevy emocí jsou hodně ovlivněné dnešním pohledem na výchovu. Když tatínkův hněv zastrčí do zdířek klíče pro odpal nejsilnějších zbraní, v reálu se to projeví slovy "jdi do svého pokoje", no teda, tomu jako říkají hněv? (28.12.2015)

To čo tu napíšem vyznie možno dosť kriticky, takže hneď na začiatok pre istotu poviem, že je to strašne super, treba to vidieť a dávam tomu 5*. S Inside out mám však aj napriek tomu trochu problém. Namlsaný skvelou kampaňou a nadšenými ohlasmi som čakal predsa len viac. Tak úžasný námet a hlavne celý koncept sľuboval niečo oveľa lepšie po stránke humoru, emócií aj presahu. Verím tomu, že napr. Brad Bird by z toho spravil najlepší Hollywoodsky animák všetkých čias. Celý film je až príliš opatrný a bojí sa pritlačiť ešte viac na pílu a je to škoda. Emočne všetko funguje parádne ale nikdy to nepoloží do kolien na úrovni Ratatouille , tretieho Toy Story alebo intra k Up. Humor je veľmi vtipný ale až na pár prípadov som nemal problém sa po podarenom gagu nadýchnuť. A hlavne celý čas bolo z toho cítiť nevyužitý OBROVSKÝ potenciál. Aj napriek tomu je to celé veľmi originálne, svižné, vtipné, dojímavé, občas depresívne a hlavne strašne chytľavé. Okamžite chcem vidieť veľa pokračovaní v štýle Linklaterovej Before...trilógie, spin offov alebo kľudne aj celý seriál. Animák roku ale najlepšia tohtoročná rozprávka je pre mňa stále Popoluška. 9/10 (21.08.2015)

Božská pohádka s hromadou vtipu, postavená na výborném nápadu a skvělých postavičkách. A tak se celé kino smálo, dětem se tajil dech, sem tam některé dítko zašeptalo, že se bojí, při smutné scéně se sloníkem bylo až nápadné ticho, a nakonec se zase všichni společně řezali smíchy. Já měla dokonce pocit, jako by mi konečně někdo vysvětlil chování mě i všech lidí kolem a při sledování u mě z emocí jasně vedla žlutá radost. A možná mě tam v hlavě zmanipulovali, ale myslím, že tohle byl jeden z nejlepších animáků, co jsem kdy viděla. Takže všichni popadněte děti a utíkejte si vyčistit hlavu do kina. A pokud děti nemáte, nějaké si půjčte. A pokud vám je nesvěří, jděte sami, protože tohle za to stojí. 5* (25.07.2015)