Phar Lap: Národní hrdina

Phar Lap nám krásným a dojemným způsobem ukazuje, že chceme-li něco dokázat anebo být v něčem nejlepší, musíme to cítit v srdci. Musí nám srdce hořet velkým plamenem. Takovým, že se sami musíme bát, že být ten plamen ještě větší, může nám srdce z celé té touhy po vítězství puknout. I když jsem člověk, kterému je vše okolo koní hodně vzdáleno, tento film člověka přinutí vidět koně nejen jako zvíře, nýbrž jako zvíře s duší a někdy i velkým srdcem... PS: Jak byl tento film nádherný, úplně jsem zapomněl na to špinavé, co se ve sportovním světě děje. Sázky, ovlivňování, zastrašování, změny pravidel apod. Každý, kdo se o sport trochu zajímá moc dobře ví, co tím myslím. Dál to rozebírat nechci. (06.12.2010)

Jeden z těch filmů mého dětství, které když jste tenkrát neviděli, jako byste nebyli (asi jako komixový pakárny dneska - ach, jak se doba mění). Všichni to tenkrát ořvali. Jak nemám rád filmy o zvířatech (páč je často dělají lidi co nemají o zvířatech ponětí) tak tohle byla jedna z těch výjimek. Je to tak dvacet let, docela rád bych si tyhle filmy zase zopáknul namísto toho, co je v bedně dneska. (17.12.2008)

Poctivý kus dobré filmařiny, dneska už se takové filmy netočí, doba si žádá více akce, emocí, vizuálních serepetiček apod. ..no to asi patří k přirozenému vývoji, nicméně zastavit se, vrátit se do starých časů a nechat si vyprávět je někdy moc příjemné a tenhle příběh koně bojovníka za to stojí. (30.12.2011)

Všeobecně filmy z osmdesátek sbírají body už jenom svoji jedinečnou atmosférou. Když k tomu do hlavní role obsadí koně opředeného legendou, těžko se něco namítá. Sice jsem se nejednou kroutil v křesle při pozorování toho, kterak tupá hlava člověčí dělá z čistého sportu špinavou hru, jenže za to ani tak nemůže film, jako spíš nedostatečný stupeň lidské evoluce. Rád bych takový biják jednou viděl o Váňovi a některém z jeho koní. Nebo klidně o všech. (Challenge Tour 2015, film č.20) (14.04.2015)

Už záběr jak Phar Lap cválá přes duny musí být pro každého koňáka dechberoucí. A zvlášť, když se zrovna vrátil z čundru na nepřeježďěném koni a nadřel se jako kůň, aby s ním pohnul. V první větě jsem nicméně chtěl oznámit, že právě koně jsou zvířata, která na spojení s člověkem nejvíc prodělala - ale kdo ví, co by na to řekly třeba slepice, a taky kohouti, na ty se taky sází a nechávají se prát/závodit pro výhry jedněch a pobavení jiných... Ale vraťme se ke koním. Čím je blbější, tím to má lepší. Nikdo na něm nechce jezdit, a tak se toulá po pastvině, a blbne čím dál víc. Tady jsme viděli opak takového koně (ne co do blbosti, ale co do čilosti a ochoty spolupracovat). Kromě majitelů, kterým vynášel peníze, a těch, kdo si na něj vsadili ještě při nízkém kurzu, moc oblíbený nebyl (asi jako Sergej Bubka, který také pořád vyhrával), protože ze sportu (sázkařského) dělal kůlničku na dřevo. Byl to ale velký kůň, a mně se velcí koně líbí. (23.07.2017)