Zmizelá

Fincher byl pro mě vždycky synonymem dobrého filmu (to stále trvá). Ale taky jsem miloval to, jak mě dokázal "uzemnit". To už ale bohužel u jeho posledních fimů neplatí zcela. Pokud bych vzal "Sedm" jako 100% Finchera, tak "Gone Girl" je tak nějak 60 % Fincher. Pořád je to velmi nadprůměrný film, nicméně v kontextu jeho ranné tvorby je to slabota. (22.12.2014)

Radek99 ve svém komentu ke Zmizelé napsal, že "Nový Fincher = filmová událost" už po tomhle filmu bohužel neplatí. Upřímně řečeno, takhle rovnice u mě neplatila nikdy, s Fincherem si nespojuju pojem "filmová událost", nýbrž "precizní řemeslo". A toho se mi taky u Zmizelé dostalo vrchovatě. V žádném případě nelituju návštěvy kina, protože velké plátno nechá vyniknout všem prvkům Fincherova filmového umění. Jenže pak je tu námět a scénář a tam už tak spokojený nejsem. Je to totiž typický umělý konstrukt, další z nekonečné řady amerických snímků o vysoce inteligentních psychopatických manipulátorech a jejich schopnosti unikat ze spárů spravedlnosti. Při sledování jsem si nemohl nevybavit Prvotní strach, který udělal jméno Edwardu Nortonovi. Film se může pro mě pohybovat v jakémkoli žánru, ale potřebuju mu věřit a Zmizelé jsem zkrátka a dobře věřit nedokázal. A pokud další můj oblíbený uživatel xxmartinxx píše o Zmizelé jako o "zábavném braku", pak Fincher díky své preciznosti bohužel tomuhle spojení zabraňuje. Ten film je zkrátka a dobře příliš kvalitně natočený na to, abych ho bral jako oddechovku lehčího ražení. No a pokud jde o v některých komentářích zdůrazňovaný společensko-kritický přesah směrem k médiím, toho jsme se už dočkali v americké kinematografii i jinde nespočtukrát a v řadě případů v lepším provedení. Za mě 3,5* s tím, že Zmizelá má a určitě bude mít tolik nadšených příznivců, že 4. hvězdičku ode mě určitě nepotřebuje. Celkový dojem: 65 %. (05.10.2014)

Z Finchera se stal solidní vtipálek.. A některé oscarové kategorie si jeho film předem zarezervoval. Ale o ceny tu nejde. Nýbrž o další mistrovský kus, který je sestavený s hodinářskou precizností. V Gone Girl znovu rozvrátil představu klasického kriminálního pátrání. Perfekcionista, který nehraje na slabá místa. A vždycky je o krok před divákem. Trefnou (i když zase tak hrozné to rozhodně není) studii partnerství/manželství rozehraje nejprve ON. Zdá se, že se mu daří dobře, svou ženu miluje a pojí ho přátelství s Mirkem Dušínem? Nepojí. Místy mluví jak dlaždič, manželství ho sžírá, zmizení ženy až tolik neprožívá a ve volných chvílích si rád zastřílí při videohrách. Policejní pátrání startuje a je ryze zaoceánské: srdceryvné proslovy rodiny, všudypřítomní novináři, spousta dobrovolníků, velké billboardy. ONA, úžasná a milá v očích veřejnosti, se ke slovu dostane až o pár desítek minut později. Už coby Gone Girl. Lehké SPOILERY. Spousta lidí tu hovoří o nástrahách manželství, namísto toho, aby si uvědomila, že hlavní problém tkví v sociopatické poruše drahé polovičky, která míchá kartami. ON je docela obyčejný chlapík, jehož největším zločinem je lhaní a nevěra. ONA má trochu větší škraloupy. Nic to však nemění na faktu, že s motivem nespolehlivého vypravěče se tu pracuje náramně. Opouštíme JEHO hledisko a jsme nucení se zaposlouchat do JEJÍ verze. O pár desítek minut později, jak se nám hezky pozvolna odtajňují nová detektivní fakta, razantně měníme i náš pohled na jednotlivé hrdiny. Vše se děje bez jásavých barev, David Fincher zůstává věrný své chladné a odosobněné režii, která tu sedí náramně, ve finále je nicméně škoda, že chybí scéna, která by s divákem vyloženě (emocionálně) zacloumala. Netluče úplně to rvavé srdce jako v Sedm, Klubu rváčů nebo Úkrytu. To je asi ta jediná vada na kráse. Herci jsou totiž přesní. Strefování se do Bena Afflecka nikdy nebylo mým koníčkem, jeho prázdné pohledy do jednoho místa tu přesně zapadají do režisérových plánů, Rosamund Pike už v Jacku Reacherovi bavila, tady vše ukočírovala bez velkých gest, je přesná, je znepokojivá, má všechny rysy prohnané femme fatale, jen si občas z radosti hodně nevhodně povyskočí. Casting je celkově nadmíru povedený. Potěší dvojice vyšetřovatelů, dvojče podezřelého i jeho advokát v podání Tylera Perryho. Fincher je věrný i svým oblíbeným tématům: sebedestrukce, rozklad rodiny, vliv médií. Určitě každého napadne myšlenka, jak moc zpravodajství utváří názor společnosti (za největší mrchu je nakonec cynická televizní moderátorka). Ať ale hrajeme fér, i pár nejasností bych měl (těhotenství se v šestém týdnu projeví už na ultrazvuku, takže by si ho lékaři určitě potvrdili jinak, než jen na základě moči; vyšetřování ve vile u jezera by určitě bylo sakra pečlivější). Fincherův dentista musí být nicméně nadšený. Při každé návštěvě prakticky bez kazů. PS: Manželství takovým bojištěm není. PS1: Napodruhé nadšení krapet kleslo, přesto je to furt mezi čtyřmi a pěti hvězdami. (01.11.2014)

Podobně jako Paul Thomas Anderson také David Fincher se v rámci své režijní dráhy posouvá k čím dál tím utlumenější a střídmější formě dokonalosti. Po první části filmografie, která se vyznačovala okázalou formální efektností, jež u Finchera kulminovala v "Úkrytu" oplývajícím hrátkami s průlety kamerou prostorem v dokonalých realitu popírajících jízdách, přichází v pozdějších filmech stále větší efektivnost a nenápadnost. Neznamená to, že by se Fincher i PTA stali nějakými askety, ale pouze že jejich mistrovství se projevuje tím, že na sebe nikterak nepoutá pozornost. Skoro bychom mohli mluvit o návratu studiového stylu, kde také forma sloužila k maximálnímu vtažení diváků do vyprávění a neměla na sebe nikterak upozorňovat, jen tentokrát se nejedná o následování nějakých konvenčních pravidel, ale projev dokonalého obeznámení s řemeslem a maximální promyšlenosti zpracování každého záběru za jeho účelem v celku díla. "Zmizelá" pak představuje Fincherovu strhující masterclass v šálení diváků, kde současně žasneme nad vyprávěním (příznačně o postavách, které šálí své okolí a důmyslně pracují se svým obrazem), ale také nad tím, jak zdánlivě lehce a nenápadně nás film vede a drží přikované k obrazovce či plátnu po celou dobu, aniž by nám dovolil vydechnout. (11.11.2020)

Není to poprvé, co Ben Aftek nahání nějakou Amy. Každý solidní znalec filmů ví, že už tak zkoušel v roce 1997. A právě zde přišlo podezření číslo jedna. Nyní ovšem s příplatkem za značku: zoufale. Zde již šlo do tuhého a Benovi hrozilo lechtací křeslo. Dal jsem tři hvězdy. Za kvalitní filmařinu pět, za dojem jedna. Ti Američané jsou vážně divní. Dovedete si představit, že by to, co zde předvádí Amy, zkusila nějaká severokorejka? Já ne. Kvůli spartakiádě a šetření peněz na věnec k soše Kim Ir-Sena, nemá prostě na takové pičoviny čas, je tak? Nebudu chodit kolem horké kaše, nasralo mě to. Tečka. (05.01.2015)