Dva dny, jedna noc

Zřejmě nejvýrazněji strukturovaný snímek Dardennů, který je v podstatě sociálním thrillerem par excellence: hrdinka má jasně daný a definovaný úkol (přesvědčit 9 pracovníků, aby se vzdali prémií a tím zachovali její pracovní místo), časový limit a protivníka (mistra Jean-Marca, který údajně ovlivňuje kolegy po telefonu). Dardennovská dynamika přesunů povýšená na komplexní žánrový motor, který film žene k naprosto geniálnímu double twistu v závěru. Budu se opakovat, ale proč ne. Nikdo dnes netočí filmy tak, aby v jednoduchosti dokázaly tak dokonale reflektovat složitost současného světa, morální, osobní i ekonomickou. Nikdo neumí postavit situace tak, aby v nich byl divák hozen do naprosté nejistoty, vystaven intenzivnímu emocionálnímu teroru bez jediné známky manipulace. V žánru sociálního dramatu jsou filmaři, kteří se dardennovskému verismu blíží, ale originál je nedostižný. Neokázalý pomník lidské houževnatosti, důstojnosti, Marion Cotillard a naléhavé svědectví o stavu současné společnosti. Film-život. Bez jediné známky patosu. Krom toho, který to vyvolává v podobně nejapných snahách nějak o popis. (09.10.2014)

Výborne natočená sociálna dráma. Prísť o prácu takýmto spôsobom je vždy veľmi nepríjemné a o to viac hlavnej hrdinke tlieskam, že našla v sebe odvahu sa so vzniknutou nepríjemnou situáciou popasovať. Chodiť od dverí ku dverám a prosiť o to, aby hlasovali za jej zotrvanie v práci chcelo riadnu kuráž. Ja by som to teda nedokázal. Už len z toho dôvodu, že takáto snaha má len minimálnu pravdepodobnosť na úspech - 1000 euro je pekný peniaz. A to nehovorím o tom, že aj v prípade dosiahnutia pozitívneho ohlasu u väčšiny by prípadná práca s menšinou nebola žiadna prechádzka ružovou záhradou. Zaujímavé, že pri hlasovaní väčšie sociálne cítenie a empatiu s hlavnou hrdinkou prejavili prevažne muži. Ženy sa mi zdali podstatne chladnejšie. 85/100 (28.07.2015)

Problém je už v námětu, stojící na tom, že docent Zlo v čele ble ble firmy si během drbání perské kočky s náhrdelníkem usmyslel, že principielně zkurví svým zaměstnancům víkendový lenošení tím, že jim na pondělí zadá domácí úkol z etiky a morálky. Buď kopnout do prdele nesvéprávnou Marion Cottilard, jejíž psychiatr dle mě není zrovna člověk na svém místě nebo si ponechají nemalý roční platový bonus. To by mohlo přidat trochu koule do dalšího team buildingu minimálně. Tohle východisko není apriori špatné, ale neodpovídá tomu rakovinově serioznímu zpracování (btw až na poslední dva body Dogma jak vyšitá) bez špetky nadhledu, který jednou provždy dokazuje, že věrné zpracování deprese není filmově atraktivní disciplínou, ať už se tam Corillard třeba umlátí před tou kamerou. Není to podvratné, není to nijak novátorské, ani náhodou zábavné a v tom, co se snaží přednést to není tím pádem životaschopné. Oceňuju rezignaci na formální estetiku, kdy zapařenost nekvalitního letního víkendu umocňuje jednotlivé scény odehrávající se na odporných satelitních předměstích, benzínkách, sídlácích a novostavbách, nicméně od toho mám Ulricha Seidla. (25.03.2015)

Aneb jak populární Francouzka Marion Cotillard vyburcuje slzné kanálky, protáhne obličej, ledabyle učeše culík a vyběhne přemlouvat své kolegy z práce, aby hlasovali pro její setrvání ve firmě, a zřekli se tak tučného bonusu. Okolnosti, proč tomu tak je, nejsou až tolik důležité. Podstatný je vnitřní boj hrdinky, která čerstvě „porazila“ depresi, ta se však začíná dle očekávání znovu ozývat. Během sledování filmu jsem několikrát přemítal, jakým směrem se příběh vydá, a chystal jsem se kritizovat jeho průhlednost. Člení se totiž do série návštěv, které v průběhu víkendu hlavní hrdinka podniká, situace se opakují, ona prosí, naléhá, rezignuje, omlouvá se, čeká na odezvu – a může se to zdát jako kolovrátek, nicméně scény solidně podtrhují úmornost jejího rozhodnutí. Někomu to může přijít až příliš korektní (máme tu muže, ženy, přistěhovalce, prostě od každého trochu) a příliš nekonfliktní, odměnou je však důraz na přirozenost. Souvisí s tím i třeba právě nenalíčená Cotillard, v laciných džínách a tílku, lehce zaměnitelná, nicméně v roli, která jí dopřeje hned několik silných momentů. A vlastně i závěrečné vysvobození a úsměv na tváři, protože (ač už to dopadlo jakkoliv) udělala další krok se svým sebevědomím a sebeúctou. (20.01.2015)

,,CHTĚLA JSEM TĚ JEN POPROSIT, ABYS HLASOVAL PRO MĚ. ABYCH NEPŘIŠLA O PRÁCI. DOMA POTŘEBUJEME MŮJ PLAT. TO, ŽE NEBUDEŠ HLASOVAT TO NESTAČÍ. MUSÍŠ HLASOVAT A SOUHLASIT S TÍM, ŽE PŘIJDEŠ O PRÉMIE…" /// Och ten kapitalismus. Když tady bylo právo na práci, tak lidi … no a teď vo ni bojujou. Jako Sandra. Prvního kolegu dává po telefonu, ale pak… na hranici sebeponížení, apelujíc na city člověka… Člověka? Strohej pohled do duše (NE)tvora zvanýho člověk, kterej mi pomalu (ale jistě) zvedá žaludek, cílenej na dvě citlivý místa – na prachy a svědomí. Neuvěřitelně uvěřitelná Marion C. a sociální drama o jednom statečným boji. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Vyměnil jsem kolegu za prémie (a starou za mladou). 2.) Jsem ČLOVĚK. 3.) Thx za titule ,,prisca“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (28.11.2014)