Dva dny, jedna noc

Belgický sociální realismus? S tím na mě nechoďte. Nic tak manipulativního jsem dlouho neviděla. Dardennovi si ve své cestě za prožitkem ani nevšimli toho, že pokus o sebevraždu nemůžou odbít jedním vypláchnutím žaludku a tím mít tu kapitolu odepsanou. Falešné, naivní a chce se mi říct i hloupé dílko. Rádoby se snaží vzbudit zájem a emoce, festivalový divák je nadšen, někteří jen proto, že věří tomu, že pravda je zda daná ušmudlanou Marion Cotillard (v nesmyslné logice "herečka, která hraje učesaná, není pravdivá" a vice versa). (14.02.2024)

Niečoho podobného som bola svedkom svojho času v mojej práci a preto som si tento film precítila a "užila" niekoľkonásobne viac. Niektoré momenty sú zvládnuté perfektne, iné už menej a niektoré až príliš zaváňajú potrebami filmu napriek tomu mi zážitok nedokázali skaziť. "Vidíme len čísla nie ľudí..." veru áno túto pesničku som si pustila po skončení filmu. https://www.youtube.com/watch?v=OVIdrtAsuME (14.03.2015)

Marion je naprosto úžasná, samotný námět také, ale Sandřini kolegové se místy chovají jako chovanci ústavů duševně chorých. Obzvláště scéna s plačícím trenérem malých fotbalistů byla značnou podpásovkou tradiční kvalitě Dardenovských dialogů. Z celkového výsledku jsem poněkud rozpačitá. A mimochodem, pánové Dardennové, kde je Renier, od jeho přesídlení do Francie jste o něj ztratili zájem? Škoda, jako Manu by se mi určitě líbil. (13.12.2014)

Snímek o tom, s jakými problémy v práci se lidé také mohou vyrovnávat. Francouzi vědí, že Marion Cotillard je národní poklad a dávají jí role, kde může naprosto úchvatně vyniknout. To se jí daří i tady. Prostě žena s depresemi, kterou chtějí vychytrale vyhodit. Dobře natočené, ale nějak jsem čekal, že mě to odrovná víc. (11.11.2016)

Aneb jak populární Francouzka Marion Cotillard vyburcuje slzné kanálky, protáhne obličej, ledabyle učeše culík a vyběhne přemlouvat své kolegy z práce, aby hlasovali pro její setrvání ve firmě, a zřekli se tak tučného bonusu. Okolnosti, proč tomu tak je, nejsou až tolik důležité. Podstatný je vnitřní boj hrdinky, která čerstvě „porazila“ depresi, ta se však začíná dle očekávání znovu ozývat. Během sledování filmu jsem několikrát přemítal, jakým směrem se příběh vydá, a chystal jsem se kritizovat jeho průhlednost. Člení se totiž do série návštěv, které v průběhu víkendu hlavní hrdinka podniká, situace se opakují, ona prosí, naléhá, rezignuje, omlouvá se, čeká na odezvu – a může se to zdát jako kolovrátek, nicméně scény solidně podtrhují úmornost jejího rozhodnutí. Někomu to může přijít až příliš korektní (máme tu muže, ženy, přistěhovalce, prostě od každého trochu) a příliš nekonfliktní, odměnou je však důraz na přirozenost. Souvisí s tím i třeba právě nenalíčená Cotillard, v laciných džínách a tílku, lehce zaměnitelná, nicméně v roli, která jí dopřeje hned několik silných momentů. A vlastně i závěrečné vysvobození a úsměv na tváři, protože (ač už to dopadlo jakkoliv) udělala další krok se svým sebevědomím a sebeúctou. (20.01.2015)