Hvězdy nám nepřály

Okay, Hazel Grace? Chvíli do smíchu, chvíli do pláče - a celou dobu se zaťatými pěstmi, fandící jednomu zázraku. Jim sice hvězdy nepřály, ale nám docela ano. Vždyť jsme mohli vidět strhující, intimní a tuze osobní love story. Osobní ne proto, že má Augustus doma plakát Mass Effect nebo protože s Hazel sleduje Buffy. Dokonce ani ne proto, že bych někdy chodil s dívkou-granátem. Ne, je to proto, že do posledního dechu obdivuju to, jak si dva lidi - i přes nemoci, bolesti a srdcervoucí zklamání hrozící každým dnem - dokážou dát navzájem všechno. A kdo někdy miloval, ten chápe, že úsměv se slzou v oku je v případě těchto Hvězd setrvalým stavem. (12.06.2014)

Natočit film o dvou lidech, kteří mají rakovinu je sice dojemné, ale když z toho někdo udělá kýčovitý romantický film, kde herci půlku filmu probulí, moc velkou hodnotu to nemá. Obzvláště pak, když ze sebe všichni sypou naprosto nesmyslné a hloupé dialogy, připadá si hloupě i divák. Nakonec si pak člověk z filmu ani nic neodnese... (23.10.2014)

Více laciného citového vydírání na minutu stopáže není ani v reklamě na útulek opuštěných zmrzačených zvířátek v poslední fázi rakoviny. Přičemž v prvních minutách je řečeno, že toto není jen další hollywoodská pohádka, s přimhouřením oka je to pravda sotva z půlky, protože je to jen další hollywoodská krmě poburťaček, jenž se snaží prodávat osudovost. Bohužel papírové postavy a schéma přesně žádaného konceptu, bez špetky nápadivosti, smrdí až za humny. 30% (15.07.2015)

Hvězdy jsou v rámci melodramatického subžánru „sick flick“ tak uspokojivé, jak jen film o umírajících teenagerech může být. Vymýšlení konců jako jeden z hlavních prostředků „osmyslování“ naší existence zde bylo chytře povýšeno na leitmotiv vyprávění, které je od úvodních slov předkládáno jako vyprávění o vyprávění (resp. o vymýšlení příběhů). Touha po uzavřeném vyprávění a kontrole nad vlastním příběhem je u Hazel zesílena její nemocí. (V režisérském sestřihu je proměna Hazel ze subjektu vyprávění ve vyprávějící subjekt výraznější díky scéně v sanitce, kde si kvůli Gusovi vymyslí pokračování básně.) Protagonistka je motivována podobnou potřebou, kterou my jakožto diváci uspokojujeme sledováním smyšlených příběhů. Vzhledem k tomu, že naše životy se uzavřou bez toho, abychom k tomu mohli cokoli dodat, fungují fikční vyprávění jako trenažéry smiřující nás s vlastní smrtelností. Nejvýrazněji pak z tohoto napětí mezi strachem z konce a potřebou dát onomu konci jasnější tvar, těží melodramata. Hvězdy se nespokojují s bezmocí v zásadě dobrých (nebo k nápravě svolných) postav tváří tvář smrtelné chorobě, a snaží se popsanou vlastnost melodramat reflektovat na více rovinách. Je pravda, že film nese veškeré znaky midcultu (parazitování na závažných tématech, audiovizuální líbivost, balení banálních myšlenek do nevěrohodných, důležitě působících proslovů, postavy bez vnitřku), přesto za užití prostých vyprávěcích prostředků dosahují silnějšího emocionálního efektu než zástupy podobných filmů. Hlavní zásluhy patří věrohodným mladým hercům a scénáři dost prohnanému, abyste mu uvěřili, že je nad klišé hollywoodských dojáků vlastně povznesen (ačkoli je ve skutečnosti ždímá do poslední slzy). Za důmyslnost, s jakou se nás záblesky černého humoru a náznaky neochoty hrát dle zavedených žánrových pravidel snaží přesvědčit, že nejsou tuctovým melodramatem, jsem se Hvězdami nakonec rád nechal dojmout. Možná měknu. Možná jen ještě nejsem takový cynik (a šovinista), abych z principu odmítnul dobře vymyšlený „ženský“ film. 65% (09.06.2014)

Ansel Elgort je tak nesympatický spratok, že všetko ostatné mi bolo v tomto filme ukradnuté. Šajlín mi je naopak dosť sympatická, čo je čisto subjektívny názor, takže to, že hrá prihoretú sedemnástku, zaľúbenú do prihoretého teenagera, je podľa mňa pod jej úroveň. Osobne som tu nenašiel nič, čo by toto extrémne sujetové klišé nejakým spôsobom obohatilo a určite to neboli ani dialógy a ani tá výprava. Že sme si na chvíľu odskočili do Amsterdamu, za to vážne tvorcov chváliť nebudem. (14.04.2017)