Hvězdy nám nepřály

Kýčovitá "reklama" na rakovinu? Ano. Těžko uvěřitelný příběh se zidealizovaným vztahem? Možná. To záleží na tom, zda bude člověk, který žije s tím, že může kdykoli zemřít, ztrácet svůj drahocenný čas malichernými hádkami. Přeslazená ztráta času? Tak to rozhodně NE. (Zbytek komentáře obsahuje větší / menší spoilery.) Kromě ty správné pocity vyvolávajícího soundtracku a srdceryvného příběhu o náctileté dívce trpící rakovinou, která v podpůrné skupině z rozmaru osudu potká svého vysněného prince na bílém koni (taktéž trpícího rakovinou), aby mohli prožít pár nechutně romantických chvilek a zase o sebe přijít, stojí "Hvězdy nám nepřály" především na ústřední dvojici. Shailene Woodley a Ansela Elgorta jsem bok po boku viděla už v "Divergenci" (pro změnu jako sourozence), ale zatímco ona předváděla poměrně uspokojivý výkon, on působil jako totální dřevo. O to větší bylo moje překvapení, když Shailene ve finále převálcoval. Já vám nevím, co na těch neodbytných, ukecaných, vtipných, inteligentních, sečtělých a romanticky smýšlejících sympaťácích sakra je.;-) Zajímavě působí také kombinace vážného a černohumorného pohledu na věc, díky níž se divák (pokud není cynik) nejen rozslzí, ale zároveň i (pokud není suchar) od srdce zasměje. Jedna scéna byla už ale vážně moc, a to polibek a následný potlesk v domě Anny Frankové. Nicméně! Líbilo se mi alespoň nenápadné "no problem", když Hazel dlouze odpočívala na schodech; být to v České republice, bude se místností rozléhat hlasité mlaskání, nehledě na protáčení panenek a občasné "tak co sem leze". Smutné. Ostatně stejně jako celý film, viz. reakce diváků (žen i mužů), jejichž popotahování, smrkání a občasné zavzlykání se ozývalo prakticky ze všech stran. Což o to, také bych se přidala, ale jelikož mi stud v kině nedovoluje brečet (to už musí být), tak si to jak se patří vykompenzuji, až si budu v klidu domova dávat repete.:-( P.S.: Neumím si představit, že by mi některý z mých hereckých / knižních idolů vzal iluze způsobem, jakým to udělal Peter Van Houten hlavní hrdince, a upřímně doufám, že to nikdy nezažiju... (06.06.2014)

Okay, Hazel Grace? Chvíli do smíchu, chvíli do pláče - a celou dobu se zaťatými pěstmi, fandící jednomu zázraku. Jim sice hvězdy nepřály, ale nám docela ano. Vždyť jsme mohli vidět strhující, intimní a tuze osobní love story. Osobní ne proto, že má Augustus doma plakát Mass Effect nebo protože s Hazel sleduje Buffy. Dokonce ani ne proto, že bych někdy chodil s dívkou-granátem. Ne, je to proto, že do posledního dechu obdivuju to, jak si dva lidi - i přes nemoci, bolesti a srdcervoucí zklamání hrozící každým dnem - dokážou dát navzájem všechno. A kdo někdy miloval, ten chápe, že úsměv se slzou v oku je v případě těchto Hvězd setrvalým stavem. (12.06.2014)

"I fell in love the way you fall asleep, slowly, and then all at once." Už tady sedím tak deset minut a přemýšlím co bych k tomu filmu tak mohla napsat. Když jsem se dozvěděla, že bude filmová verze, tak jsem nebyla zrovna nadšením bez sebe, moc jsem si to nedokázala představit, ale musím konstatovat, že jsem byla hodně mile překvapená. Všechno to působilo příjemně a přirozeně a vůbec to nepůsobilo jako klišé, čehož jsem se bála. Obsazení hlavních rolí bylo dobré, i přes moje výhrady k Anselovi to zahrál dobře. Jak jsem čekala, konec se neobešel bez slz, ale naštěstí jen v umírněné míře. Asi na to budu muset časem kouknout znovu, ale zatím teda 5* "Okay? Okay." (16.06.2014)

Upřímně? Čekal jsem to mnohem horší, možná proto je mé hodnocení takové mírné. Totiž, The Fault in Our Stars je typicky dívčí film, (nejsem někdo, kdo by měl 500 + přátel na Facebooku, ale raději nebudu počítat, kolik kamarádek o tomhle filmu psalo různé, většinou uplakané, statusy) který ale má něco do sebe. Jistě, s některými scénami (či životními filozofiemi, viz. nošení cigaret, jen abys vysvětlil svůj pohled na svět) nemusím souhlasit, ale jak říkám, čekal jsem něco, co bude docela nestravitelná nuda. Dostalo se mi ale vcelku fajn filmu, který na jedno podívání se dá přežít bez trvalejší újmy, hlavně díky sympatické Shailene, kterou začínám mít čím dál radši. 70 %. (28.11.2014)

Je to takovej ten film, ve kterém se dva krásní mladí lidé v terminálním stádiu rakovinu poprvý políbí v muzeu Anny Frankový (!) a ostatní návštěvníci začnou spontánně tleskat. První lidi v sále začali nahlas brečet po deseti minutách, což je asi novej rekord, za stoprocentně podbízivý dojáček to ale úplně označit nechci. Na to Shailene občas až moc trefně hejtuje "rakovinové podpůrné skupiny" či vrstevníky posedlé "tisícem lajků" a některé situace nemají to nejvíce očekávatelné sladkobolné vyústění. 60% (03.06.2014)