Hvězdy nám nepřály

V sále spolu se mnou bylo odhadem tak 31 citlivých pohlaví a já málem doplatil na to, že jsem si s sebou nevzal neoprén, nafukovací člun a pádlo. Krom zvuků, které připomínaly nářky v chudobinci, se totiž kolem taky kolektivně brečelo, což mělo za následek, že když uvaděčka na konci otevřela dveře, vyvalil se na chodbu pátý stupeň divoké vody. Neříkám, že jsem sám nebyl párkrát naměkko, ale poví mi někdo, jestli tenhle film dokáže oslovit ještě něčím jiným? (Invercargill, NZ) (19.07.2014)

Úvodní hodinka ve mne vyvolávala dosti rozporuplné pocity a příliš mě za srdíčko nechytila. Filmů o rakovině už jsem viděl spoustu a po úvodních minutách jsem nabral falešného dojmu, že tenhle bude jen jedním z mnoha. Opravdu připomínal obyčejný snímeček o jenom mladém cool páru, kde jeden našel v druhém spřízněnou duši a společně si užijí poslední chvilky svých životů. Film začal být ovšem neskutečně intenzivním po střetnutí s velice příjemným panem spisovatelem. Jako by se všechno rázem změnilo. Emoce ve mne najednou začaly bujet jako rakovinné buňky. Vůbec mi nevadilo to všudepřítomné citové vydírání. Nechal jsem se vydírat hrozně rád. Některé dialogy byly vskutku impozantní a hrozně intenzivní. Mnohokrát se mi slzička proháněla poslední zatáčkou. Sem tam se samozřejmě dialogy překlenuly do sraček, ale tak to už prostě chodí. Můj zážitek byl zřejmě umocněn tím, že jsem snímek sledoval s osobou, na které mi opravdu hodně záleží. Filmu celkem slušelo i herecké obsazení, ačkoli většinu aktérů nemám moc rád. Velice příjemný byl i soundtrack, ačkoli většina těch slaďáren není mým šálkem čaje. Zde ovšem skvěle dotvářel dramatickou atmosféru. Snímek se mi dost líbil. Samotného mě to překvapuje. (13.08.2016)

Decentní citová ždímačka. Decentní proto, že se prvoplánově nesnaží diváka dohnat k slzám. Rozhodně ne takovým průhledným způsobem, jako se o to pokoušeli třeba v My sister's keeper, při jehož sledování mi stékal med po obrazovce. Tam vážně využili veškerých dostupných zbraní, aby byl divák dojat, což v závěru působilo odporně samoúčelně a přestřeleně. Tady příběh plyne lehce, jen ke konci přitvrdí - ale s tím musíte počítat u filmu, který je o umírajících mladých lidech a není to parodie. Kromě hořkosladkého závěru je příjemně kousavý a překvapivě zábavný. Woodley mi nikdy nesedla a nepočítám, že by se to mělo do budoucna změnit - jsem toho názoru, že mohli vybrat lepší představitelku. Obzvlášt pomineme-li, jak měla být Hazel krásná - což Shailene není ani náhodou. Ale Ansel, přestože mi zpočátku také úplně nepadl do oka, byl nakonec vážně dobrou volbou. Je to neokoukaný a talentovaný kluk. Na konci mi slza ukápla právě kvůli němu :) Jinak mě hodně potěšila návštěva domu Anne Frank, a scény s rozbíjením trofejí a házením vajíček jen tak nezapomenu. Okay, Hazel Grace? - Okay. (24.08.2014)

Romeo bez nohy a Julie jednou nohou v hrobě, citové vydírání par excellence. Čistá práce za pět hvězd. À propos, všimli jste si, že Hazel za sebou tahala v baťůžku ty bomby dvě? Jednu s kyslíkem, druhou natlakovanou samými klišé. Dvě bomby, dvě hadičky, do dvou nosních dírek. Tlačení na pilu všemi možnými dramaturgickými metodami, drsné dojení citů a to vší silou, obouruč, se stejnou vervou jako do temnoty odcházející Isaac prohmatával ňadra své holky Navěky. Smrtka v netradičním kostýmu - v kalhotách od pyžama, s ranním (už bůhvíkolikátým) drinkem v kostnaté pařátě, s cynickým úšklebkem se pohupující do rytmu příšerného švédského hiphopu. Brrr, ten byl! Za co, panebože, za co?! Příhodná tečka za naivitou mladé, leč vášnivé(!) čtenářky a dobrý odrazový můstek do hnusné reality života. Škoda, že Willem Dafoe nedostal víc prostoru ke své exhibici, k verbálnímu tangu jedovatého a krutě upřímného znalce otázek konečného života a nekonečné smrti. A nejstrašidelnější scéna filmu? Kdepak JIPka, pro mě to byl Patrick s kytarou a Ježíšem na koberečku. Kdysi totiž chytil raka do pytle, pročež už neměl světské starosti s láskou tělesnou a mohl se naplno věnovat bohulibé činnosti vedoucího podpůrné skupiny a všechny ty umírající mladé lidi vesele mlátit po hlavách klackem Boží lásky a povinného sdílení bolesti. Ten byl! Velice strašidelný kastrát, Ježíšův roztleskávač. Naproti tomu Romeo a Julie, zde Jednonožka a Dusivka, ti měli sympatické postoje k životu, umírání i k přežívání a jsem moc rád, že jsem je stihl v jejich krátkém životě poznat. P.S. Omluva za cynické hlášky v komentáři, ale za to můžou naši zamilovaní, Hazel a Gus, tenhle přístup k věcem tragickým jsem pochytil od nich! :-)) (05.06.2014)

Škoda toho natahovaného konce, protože jinak jsem se do toho zabořil na plno. Příběh kličkuje mezi usměvem a slzama a až do konce jsem neměl pocit, že by to bylo nějakou násilnou formou. Svůj velký podíl na tom určitě měla Shailene s Anselem, jejichž herecký výkony jsou ozdobou filmu a dodávaj příběhu na přirozenosti. Nemůžu se však ubránit pocitu, že Gus měl mlčet a všechno mělo jít na diváka v několika posledních minutách, to by byla teprve ta správná emotivní pecka. Film bych určitě nedoporučil lidem, kterým rakovina vzala někoho blízkýho, protože si myslím, že si neprožijou filmovej příběh, ale zopakujou si svou vnitřní bolest. (02.06.2014)