Válka o planetu opic

Filozofické disputace, proloženě nějakým tím dějovějším prvkem, poněkud copollovského stylu. Chápu, někomu to sednout nemuselo, ale člověk až zíral, jak se tahle Planeta opic vrací k přemýšlivému tvaru původního snímku a téměř vše v ní v rámci naší civilizace souvisí se vším od minulost až někam za obzor. 90%. (29.08.2017)

Stárnoucí Cézar přichází o milovanou ženu a syna, tlupa musí do bezpečí, jenže její vůdce má v očích jen pomstu. Loajálně se k němu připojí pár primátů, aby se zasněženou krajinou vydali po stopách vojáků vedených plukovníkem Woodym Harrelsonem. Výsledek trošku šlape na pravidla letního blockbusteru, místy má až hypnotickou atmosféru, technicky je to samozřejmě znovu o maximální spokojenosti, kombinace herců, krajiny a primátů působí naprosto realisticky. Jednička byla určitou interpretací na současnou podobu sebedestruktivního světa, sázela na herce i znepokojivou atmosféru a byla výtečně dynamická. Dvojka byla příběhově plošší, ubylo nápadů a zajímavých momentů, propracovanější motivace postav chyběly, akční scény prakticky nestrhly. Tak to prostě bylo. Už tehdy opice sílily, zatímco lidstvo decimovala virová infekce. Na trojku se chystal stejný režisér Matt Reeves a dá se říct, že zopakoval co se akce týče dvojku. Jenže co se psychologie týče, víc se blíží komornější jedničce. Za to velká pochvala. Emocionální pochody opic jsou naprosto skvostné, tvůrcům nechybí odvaha ve smyslu „všichni šli na proklamovanou válku z názvu a ono je to jinak“, navrch vše předkládají v pomalém a promyšleném tempu, kdy z vůdce a autority se stává ikona. Vyvrcholení trilogie je prostě syrové drama, kdy naše ego dostává opět pořádně na frak a které předkládá několik interpretací na současnou podobu sebedestruktivního počínání lidstva. Závěrečný patos nevadí, nějakou opravdu skvostnou akční scénu navíc bych uvítal, víc bych zapracoval i na úloze nalezené dívenky, ale jinak spokojenost. Nečekaná. A Andy Serkis definitivně potvrdil jednu z nejikoničtějších postav poslední dekády. (16.07.2017)

Trpěl jsem jak makak na řetězu. Nejděsivější kolovrátkový klavírní motiv za poslední dekádu podkreslující neutuchající tklivé digi-pohledy, stopadesátá variace na plk. Kurtze a kapitána Obviouse (Apokalypsa je tímhle směrem), temný lesní survival přecházející do závěrečného Komanda (útěk z lágru, že by člověk brečel) a cesta z bodu A do bodu B, která by snad fungovala maximálně jako tutorial nebo první mise ve videohře. Tohle měla být opičí Treblinka a ne Jáchymov. (17.08.2017)

Válka o planetu opic slibuje alespoň trochu válečný film, ale kromě pár minut se boje moc nedočkáte. Navíc někdy dost zvláštních. Možná plukovník speciálních (zvláštních) sil McCullough měl zvláštní vojenskou akademii, možná i zvláštní základní školu. Z Ceasara se tak trochu stává Mojžíš. Film je kvalitní a řemeslně dobře udělán. Jsem zvědav na další díl. (18.07.2017)

Třetí opičí příběh z nastavené laťky rozhodně neklesá a představuje tak důstojné zakončení téhle (pro mě trochu překvapivě) povedené trilogie. Osudovost je cítit ve vzduchu, a i přes všechny útrapy, které komunitu lidoopů v čele s charismatickým Caesarem potkávají, je tak nějak patrné, že se čas lidí chýlí ke konci. Právě tahle atmosféra udrží pozornost i v první polovině, která je nečekaně pomalá a rozvláčná, aby připravila pozice pro očekávaně epický závěr. Z poslední třetiny sice možná šlo vytřískat trochu víc, přesto se okradeni cítit nebudete a takhle komplexní zážitek blockbustery obvykle nenabízejí. Pro fanoušky předchozích dílů samozřejmě povinnost a kdo se bál, že tomuhle ambicióznímu oprášení legendy dojde časem dech, může být v klidu. Opice jedou! (16.08.2017)