Zátiší

Každodenní rutina může jednoho děsně otravovat. Svou repetitivností jaksi dokáže gumovat všední úspěchy a ve výsledku z nás může dělat obyčejný roboty. Zároveň nám ale vždycky bude poskytovat vitální jistoty - přesně ty jistoty, kterých zde hlavní hrdina zničehonic pozbyl. Smutný, skromný, ideálně završený. --- Pokud jinde napříč snímkem takový záchytný body spíše mizí, Rachel Portman a Joanne Froggatt jimi zůstaly být až do konce. Obě Still Life přinesly právě to, co se od nich muselo očekávat; a mě tim přirozeně velmi potěšily. (01.08.2014)

Slovo still se v angličtině používá pro označení fotografie a stejně tak Still Life zpočátku působí. Nehybné záběry, málomluvný hlavní hrdina, minimum emocí. Eddie Marsan se na roli o samotě žijícího úředníka, který se snaží najít rodinné příslušníky zesnulých, typově hodí dokonale a je sympatické, jak se s probouzením života u hlavního hrdiny začíná rozjasňovat i audiovizuál celého filmu. SPOILER Pasoliniho důvod pro ukončení celého filmu zrovna tímto způsobem chápu, ale jeho názor, že by happyendingem "John a Kelly" z celého filmu vyznělo, že je jeden typ života lepší než druhý, nesouhlasím. To, že někdo v průběhu života změní preference o tom, jak chce žít, ještě neznamená, že jedno je objektivně lepší než druhé. A neznamená to ani, že jedno je pro určitého hrdinu lepší než druhé. Člověk se mění a je klidně možné, že v určité části života pro něj byl lepší životní styl, který později opustil. (09.07.2014)

Neobvyklý námět a ani nevím, jestli jsem něco podobného vůbec viděla, každopádně jsem ráda, že jsem se k němu dostala. Hluboce lidský film, který je o osamělosti nejen mezi živými bytostmi, ale i mezi těmi, kteří zde již nejsou. John May jednu takovou osůbku ztělesňuje a Eddie jí dokonale předložil, ta role mu vysloveně sedla. I ten byt v kterém přežíval John, byl sterilní nebo způsob jeho chování a i když se pohyboval převážně mezi neživými tvory pomalu častěji, vyzařovala z něj lidská dobrota a láska k člověku způsobem, který mě dojímal tak, že jsem si i zaslzela. A závěrečná část, která by jindy ve mně zanechala protichůdné pocity, byla tak všeříkající, že jsem je potlačila. Ano Johne, máš velký důvod se usmívat ! (19.04.2015)

Extrémně nudný film o extrémně nesympatické postavě - sledovat skoro hodinu a půl unylou vizáž Eddieho Marsana, krále všech šediváků mezi šediváky, se rovnalo skoro očistci. Pokud toto někdo označuje za komedii, musí být dočista šílený, ten film by uspal i mrtvého. John May tímto rozšířil početnou rodinu filmových lůzrů, kterým určitý typ filmařů z mně neznámého důvodu cítí potřebu skládat poctu. Vážně bravo, tímto všechny vyzývám, aby na svět přiváděli ještě více filmů o osamělých vyděděncích a honimírech, aby se propast mezi artovou a mainstreamovou produkcí ještě prohloubila a všichni se do ní nakonec zřítili a byl konečně klid. Pokud se ve Varech promítá více filmů tohoto ražení, pak jedině dobře, že už tam několik let nejezdím. (31.01.2015)

„Nechtěl byste, aby ho poznali Vaše děti, jeho vnuci? Nikdy není příliš pozdě. Vím, že je už mrtvý, ale ...“ Málo co mě dokáže potěšit tak moc jako objev nenápadného, malého filmu, který si mě dokáže emocionálně zcela získat. Zátiší je nádherně vyvážená tragikomedie. Humor, smutek, dojetí…vše v té správné míře. Film je morbidní, smutný, málomluvný (a přitom tolik říkající), úsměvný i příjemně ubíhající. A v případě Marsana skvěle zahraný. Ten si celý film hravě vystačí s minimalistickým a přitom tak přesným výkonem. Jeho samotářský podivín dělající „jen“ svou práci, z úcty k nebožtíkům vymýšlející smuteční řeči, lepící si fotky „klientů“ do alba, maximálně systematický a svázaný pravidly (vnitřními i vnějšími), jejichž porušení je nemyslitelné (ten úsměv „před“…tak moc jsem mu rozuměl). Emocionální dopad po závěrečné klapce byl pak v mém případě drtivý, proto rád nadhodnotím slabšími 5*. „Nikdy jsem je neslyšel mluvit, když spolu seděli na lavičce. To je to, co bychom chtěli všichni, že? Ženu, se kterou se dá mlčet.“ (10.03.2018)