Ida

Formálně naprosto dokonalý a fascinující film. Pawlikowski ho natočil v archaickém formátu 4:3 a všechny podstatné události umisťuje buď doprostřed, nebo dolů, takže si je divák musí mnohdy domýšlet. Ruku v ruce s tím jde opravdu nádherná černobílá kamera, která je poctou kinematografii šedesátých let, zároveň se ale nebrání moderním prvkům, jakým rozhodně je ruční kamera. Celý snímek má velice specifickou melancholickou atmosféru, která ve spolupráci s pomalým tempem proniká do divákova nitra a nechává ho prožít první velké strasti klášterní novicky. Autor si vypomohl i famózními hereckými výkony, které obstarávají Agata Kulesza a Agata Trzebuchowska, mezi kterými funguje zvláštní pnutí a emoce. Obsahově se pracuje hodně s náznaky, což není úplně dobře, protože pozornost se tím rozptyluje a někdy není vše úplně dořečeno a zanechává v divákovi zvláštní pachuť. Snímku by určitě prospělo pár minut navíc, protože některé věci se v něm dějí dost překotně a rychle a způsobují, že motivace hlavní hrdinky je místy dost nejasná. Ve výsledku je ovšem Ida hodně silný film, který se nebojí otevřeně poukázat na nehezkou minulost polského národa, zároveň ale dává naději. 70 % (22.12.2019)

Snímek, který se dost vymyká současné filmařině, ale mě se tenhle návrat v čase líbil. Depresivní podívaná na krátké sblížení dvou zcela odlišných žen. Tu první sžírá minulost, kterou se snaží vytěsnit současností, druhá by se ráda dozvěděla něco o minulosti, svádí však vnitřní boj se svou budoucností. Nelehký, ale kvalitní film spíše pro náročnější publikum s výbornou Agatou Kuleszou v roli perfektně napsané postavy tety. (16.08.2014)

Případ Pawlikowského a "Idy" v praxi ukazuje platnost odvěkého pravidla, že talent bez tématu není ničím, respektive, že nejpůsobivější díla vzniknou, když se tvůrci obrátí do sebe a věnuje se osobním tématům. Pawlikowski do té doby byl solidním, ale nijak zásadním filmařem s mnohaletou kariérou v oblasti esejistických dokumentů pro BBC a v nezávislých žánrovo-festivalových kruzích. "Ida" reflektuje jeho vlastní renesanci coby člověk a tvůrce v návaznosti na tragické události v jeho rodinném životě a zjevnou bilanci jeho vlastní identity a existence coby emigranta, kterého během dospívání matka vzala z Polska do Velké Británie. Pawlikowski film koncipoval jako reflexi Polska s jeho eticky problematickou historií a křivdami na druhých, se kterými se na rozdíl od něj a jeho hrdinky země nikdy nevypořádala. Právě skrze osobní rozměr ale "Ida" nespadne do historické teze o vině, ale naopak zůstává intimním filmem o svobodě, životních rozcestích a síle osobní volby, bez ohledu na to, jak může tato volba s ohledem na škatulky vyznívat nepřípustně. Zvolená stylizace s užitím klasického formátu a černobílého obrazu je současně otevřenou poctou kinematografii v době, do níž je film zasazen, ale současně využitím tohoto existujícího výrazového slovníků k vlastním cílům (jak je vidno nejen z koncepčního významového užití statických a pohyblivých záběrů, ale také z klaustrofobního rámování, které se postupně mění na detaily v závěru filmu). Zůstává paradoxem, že Polsko si po světovém úspěchu a oscarovém vítězství přivlastnilo jako svou vizitu film o přijetí minulosti, smíření se s ní a skrze to objevení nové síly pro vlastní život, tedy věcí, které tamní společnost a vláda zásadně popírají. (13.04.2020)

Černobílá a v poměru stran 4:3 natočená pocta kinematografii 60. let (ve kterých se děj filmu odehrává) a zároveň návrat režiséra Pawlikowskiho na polskou filmovou půdu. Příběh mladé novicky (fáze před jeptiškou), která se vydá se svou tetou na komorní road trip s cílem objevit hrob svých rodičů a nalezne přitom sama sebe, není příliš atraktivní a už vůbec ne nepředvídatelný. Zato výtvarná stránka filmu stojí za to. Ida je skromným a čistým filmem, který klade důraz na psychologii postav a na estetiku obrazu. Napoprvé zaujme, po opakovaném zhlédnutí však nevolá. (08.07.2014)

"Krvavá Wanda, to som ja..." Poliaci pravidelne produkujú veľmi kvalitné filmy a Ida to dotiahla až na Oscara za najlepší zahraničný film. Môžte a nemusíte s tým súhlasiť, ale v tomto prípade čiernobiela farba a komornejšie podanie snímku nebola len hra na umenie, ale tá kvalitu tam skutočne je. Vzhľadom na oscarové ocenenie by si film zaslúžil lepšie hodnotenie na csfd, ale je možné, že pre mnohých divákov je až príliš umelecký, komorný a mám pocit, že dnes nikoho nezaujíma život nejakej mníšky. Mňa to však zaujalo, hlavne postava "krvavej Wandy" i ten letmý pohľad do tvrdého socialistického a povojnového Poľska. 80%. (13.05.2016)