Orfeus

Smrt je krásná, viděla jsem jí do tváře. Umělci jsou nesmrtelní a láska všechno přemůže. Nebo všechny, i smrt? Líbilo se mi, že podsvětí využívalo při komunikaci se světem výdobytky moderní techniky, i když možná mohlo být před ním i trochu v předstihu. A oceňuji, že bytosti ze záhrobí mají i smysl pro humor. Kameraman si krásně vyhrál s přechody z našeho do onoho světa. (26.01.2020)

Očakávania, ktoré som mal na základe anotácie, že ide o výborný surrealistický film, očakávania od režiséra, ktorého diela sa vraj vyznačujú svojráznou poetikou i očakávania od hereckých predstaviteľov samotný film príliš nenaplnil. Niežeby bol zlý, to vôbec nie, skôr mierne nevýrazný a pomerne ľahko po čase zapadajúci do kategórie príjemných, vcelku pozerateľných filmíkov, no bez výraznejšieho citového, či intelektového zasiahnutia. Svojrázna adaptácia známeho mýtu starého Grécka je uvedená už názvom filmu. V úvodných minútach je zrejme pre neznalých stručne vyrozprávaný nešťastný príbeh hráča na harfu a jeho ženy Euridiky. Dej sa vzápätí presúva do parížskej umeleckej kaviarne konca 40. rokov 20. storočia, kde sa stretávajú mladí básnici. A začína mierne snový, z podsvetia do živého sveta a naopak plynúci dej popretkávaný obrazovými ozvláštneniami (niektoré scény z podsvetia sú nasnímané na negatíve), dejovými surreálnymi zvratmi a zaujímavými hereckými výkonmi. Nech sa nikto na mňa nehnevá, ale vážne braný surrealizmus považujem za odumretú vetvu umenia. (13.10.2004)

Cocteauova nebezpečně hluboká pouť do podsvětí poezie, založená na aktualizovaném řeckém mýtu, odhaluje mnohonásobnou dvojsečnost básnické inspirace, vedle její omamující krásy a zraňující bolesti (jež ostatně tvorbu podmiňuje) je to především věčnost navracení: skutečnosti, přítomnému okamžiku, neřkuli životu samému se lze přiblížit (a neztratit přitom vše, tj. sebe sama) jen jeho vnitřní sugescí nebo po zapomenutí jeho nahrazením obrazem vtělujícím jeho ideu. Odtud i věčnost mýtu a současně: naše předurčenost jím. Jsme na cestě kupředu a současně se vracíme. (15.09.2010)

Nevím... Není nesmysl říkat tomu surrealismus, když to celkem přesně adaptuje řeckou pověst, čili děj není motivovaný snovou logikou, ale ryze logikou předepsaného příběhu, kde se jen volí stylizace věcí, co se musejí stát (i když teda dojde k pár úpravám děje)? Přijde mi to jako nazvat film hororem, protože se v něm objeví sekera. Ale to jen na opraj - jinak mě tenhle film poměrně nadchnul, předně svými vizuálními hrátkami, které (asi i díky jejích větší jednoduchosti) na rozdíl od Krásky a zvířete nezestárly. 4 a 1/2 (18.02.2017)

O Orfeovi jsem věděl před zhlédnutím jen to, že jde o řeckou mytologickou postavu, pojí se s jakousi Euridikou a že se objevuje i v názvu Offenbachovy operety Orfeus v podsvětí. Ale tak, vzpomínám si, že když jsem kdysi prvně viděl Kam čert nemůže, o Faustovi jsem toho nevěděl tehdy víc a nemyslím, že by šlo o velkou překážku k tomu užít si film, který v ústřední zápletce ze slavného mýtu volně vychází. Rozpracování fantaskního námětu s přesunutím dávného mýtu do současnosti mě upoutalo, scénář je skvělý. Vyzdvihnout musím i zdařilý černobílý vizuál včetně velmi slušných triků a exteriéry vybombardovaných míst po válce tvoří velmi působivou kulisu pro podsvětí. Na francouzskou filmovou klasiku mě však Orfeus nemile překvapil až neobvykle málo výraznými hereckými výkony. Jean Marais mě navzdory své obrovské popularitě snad nikdy příliš neoslovil a zde jeho toporné přehrávání vyniklo o to víc, ztvárňuje-li převažně civilní postavu tehdejší současnosti. A možná za můj často slabší dojem může i celková stylizace, která s takovým námětem mohla zajít víc do mysteriózna, možná i lehce do horroru, uměl bych si v tom představit i trochu humoru, jenomže Cocteauův film, pokud odhlédnu od fantastického rámce, mi svou atmosférou připomínal spíše melodrama. Navzdory všem kladům a tomu, že mě více scén a nápadů (např. soudní tribunál v tajemném podsvětí) nadchlo, jsem se neubránil dojmu, že tenhle Orfeus již trochu zestárl. [70%] (05.01.2023)