Ex Machina

Být to celovečerní film Black Mirror, byl bych spokojený maximálně, ale od netelevizního filmu jsem asi čekal o něco víc, jakkoliv mě bavil od začátku až do poměrně nečekaného konce. Alicia Vikander je úžasná a ukazuje, jak se dá hrát jenom obličejem, když se to umí, Domhnall Gleeson je sympaťák a charizmatického Oscara Isaaca jsem poznal někdy v polovině filmu. Některá překvapení se dala čekat, některá ne, nic z toho nevadilo a z filmu na mě dýchl závan starých dobrých sci-fi časů Isaaca Asimova. (17.05.2021)

Ajajaj. Kohorta zdejších umaštěných paniců uzřela latinský nápis a jako obvykle okamžitě přepla na yntelechtuální mód, aby za pomoci své sofistikované percepce a kolosální kognitivity heuristicky evaluovala a megabrutálně nadhodnotila nudný, povrchní a bezduchý exkrement, připomínající nepovedenou povídku čtyřletého Asimova předtím, než si vyculau z pauce zákony lobotiky. Obzvláště vypečená je pak jedna z místních zajímavostí k filmu, cituji, než to ten šulínek a neznaboh, co ji spáchal nebo ten neznaboh a šulínek, co mu ji schválil, redigují: „Ex Machina je literární termín, který se v češtině ustálil pod svým doslovným překladem "bůh ze stroje". Jo!!! Opravdu hustý a nadaný latiník, který by zajisté neměl nejmenší problém objednat si v Bibione piazzu bez ančoviček! Já tímto v češtině ustaluji „iacta est“. No nic, „kosy jsou vrženy“ a pojďme k dílu samotnému. To pojednává o tom, je-li roboděvka natolik uměle inteligentní, že feluje z opravdové lásky, nebo je k tomu jen nucena nekompromisním algoritmem procedury „Vykuř!“, logicky volané z nadřazené aplikace „Ukaž kozy“. Pokud k tomu ještě nekontextově vykucháme pár klišovitých blábolů z všemožných scifáren, zasadíme do „chladné“ architektury ještě „chladnějšího“ sajbrbaráku, kde se všichni tváří děsně vážně, vypadá to tuze moudře a jako mávnutím kouzelného Tvajlajtu tu máme tu „nejkůlovější“ pohádku pro náctileté downy jak vyšitou, která je stejným dílem nudná jako blbá. A tak za pozornost stojí jen opravdu znepokojivá kreace Oskara Izáka v roli jeblého vědce. Ten se mimo jiné pozná i tak, že když už je někdo technologicky schopen zkonstruovat kompletně humanoidní robošlápotu se vším všudy, tedy i s robokozami a robokundou, obsluhovanou algoritmem „Orgasmus“, místo aby si uplácal nějakou pořádnou mrdnu, schová si do skříně Joko Ono. Úchyl jeden. (16.05.2015)

Presne toto! Typ filmu, ktorý ma naozaj baví, keď mám na mysli sci-fi. Film, ktorý vás prinúti premýšľať nad tým, či by sme mali aj naďalej snažiť postupovať ešte viac v smere umelej inteligencie. Nie sme už dosť chytrý, so všetkým, čo máme? Naozaj potrebujeme umelej inteligencie ku všetkému, čo by malo výsostne patriť ľudskému faktoru? Príbeh Ex Machina môže byť futuristický, ale možno nie tak vzdialene, ako by sa na prvý pohľad mohlo zdať. Všetci aktéri boli vo svojich rolách bezchybní, réžia brilantne vygradovaná, pointy a atmosféra mrazivá. Pri filme, ktorý sa nakrúcal na rovnakom mieste po celú dobu, saurčite nebudete nudiť ani sekundu. 85%. (25.12.2016)

Opět další z filmů roku 2015, kteří všichni vyzdvihují do nebes, ale mně se "jen" líbil… Ex Machina je rozhodně kvalitně natočené drama, které většině lidí (včetně mě) představilo talent a krásu Alicii Vikander, ale já jsem stále čekal na něco, co by mě "dodělalo". Je to jako když máte oběd, kde se servíruje skvělý předkrm, dokonalý hlavní chod a vy po jeho konzumaci se připravujete na tu sladkou tečku, která by to vše dokonale podtrhla. Vy čekáte, čekáte a nic nepřijde, najednou se objeví číšník s vaším účtem (titulky). A ano, budete si pamatovat, že jste se najedli znamenitě, nicméně vzadu v hlavě se nemůžete zbavit myšlenky, že to mohlo být o něco lepší, kdyby tam bylo něco extra, co by vás odrovnalo. Rozhodně se na tento film musím podívat znovu, abych se ujistil, že jsem něco nepřehlédl, nicméně i teď můžu říct, že tohle je skvělý film, který si minimálně 80 % zaslouží. (16.12.2015)

Alex Garland napsal dva z mých nejmilejších filmových scénářů (28 dní poté a Sunshine), takže jsem se proklatě těšila, až pod jeho taktovkou uvidím Domhnalla Gleesona a možná i Oscara Isaaca brečet. Nakonec jsem to byla já, kdo brečel, a byly to hořké slzy. Některé jeho charakteristické postupy tam vidím, například vím, že mu není cizí podvratné zavádění určitého žánru jako by naoko, aby se ve výsledku film zvrtl v něco jiného (a je to můj jeho oblíbený postup), ale tady se děj rozvolňuje natolik, že celý film přestává fungovat a jeho emocionální dopad na mě je nula nula nic. Dál mi tam extrémně chybí hudba Johna Murphyho (který skládal soundtrack k oběma prve zmíněným filmům), nebo alespoň trochu podvratnější práce se stávajícím hudebním doprovodem, protože její současné využití je strašně moc předvídatelné na film, který se snaží být celou dobu jeden krok před divákem. Všechno nakonec leží na postavách a ty jsou tak NEŽIVÉ, že jediné vzrušení vyvolá, když se na plátně na chvíli objeví zelený les nebo krásný vodopád. (28.04.2017)